(Boh) Přešly jsme z wordpresu na dvetricitky.cz A bylo to jako rozchod. Bylo to jako stěhování. Bylo to jiné a nové. Težší než jsme myslely, ale nebyly jsme na to samy. Nikdy na nic nejsme sami, když dovolíme, aby nám někdo pomohl. A tak jsem se rozešly a přestěhovaly. A to samé udělaly i s blogem. A ano, přišly jsme o několik fotek, a celý rok 2011, ale naštěstí jsme měly skvělého webmastera, který nám moc pomohl a o vše se postaral. Bez něj bychom se do toho přesunu nikdy nepustily. Což se teď jeví jako velmi logické. Nerozcházíte se ani nestěhujete, pokud nemáte záchranou síť (web), nebo pořádného mastra…že?…
-
-
Čím jsme slavní…nevěrou
(Boh) Nedávno jsem si četla článek na Expats.cz a nestačila jsem se divit. Myslela jsem si, že jsme ve světě pověstní zlatejma českejma ručičkama, pitím piva a slovem robot. A ono ne. Cizinci si nešuškají o krásách našich žen, ale o našich nevěrách. O naší toleranci vůči nevěře, otevřeným vztahům a uvolněné morálce, kdy na konci toho všeho je stejně rozvod. Ano, nevěrou a rozvodovostí jsme se stali slavnými. Docela mě to zvedlo ze židle a nemile překvapilo, ale pak jsem zašátrala v paměti, vzala si na pomoc svůj seznam milenců a partnerů a ohromeně zjistila, že se svými cizinci (Ital, Turek, Rakušan, Polák, zase Ital…no to máte jedno) jsem…
-
Do klubu po třicítce
(FF) „Ukažte občanky!“ zavelí Dimitrij z ochranky. Co? divím se, dokud nepochopím, že mluví na mladinké holky vedle nás. „No, vy ne,“ uchechtne se Dimitrij posměšně, když vidí zmatek v mých očích. A přesně to byl okamžik, který mě mě varovat. Měla jsem se otočit, jít domů a hrát si na Bridget Jones (pro mladší ročníky – známý film pro pamětníky, dodávající v devatesátých letech naději všem zoufalým singl ženám, že i po třicítce a s velkým zadkem si můžete najít muže. Dnes už se takové filmy netočí.) No, já se neotočila a za trest jsem zjistila, jaké to je, snažit se v pátek večer zabavit v epicentru města a…
-
Jak mi pečení holubi do huby lítali
(FF) Polévka z okry, krevety s koriandrem a pečená holoubata plněná haší z holoubích vnitřností, tak nedávno vypadala má příjemná pracovní povinnost. Ano, snědla jsem to, vydatně (kvůli trávení!) zapila Pinot Griogio a duchaplně konverzovala. Ale nepíšu to proto, abyste si mysleli, že v Praze pečení holubi do pusy létají (i když přesně to se konečně po letech usilovné práce konečně stalo!). Píšu to proto, že na téhle večeři jsem se setkala se svojí známou a nestačila jsem se divit (což činím často). Poprvé jsme se potkaly před mnoha lety. Byly jsme na tom podobně. Blondýny naplaveniny (nesnáším tohle slovo, ale je výstižné), jedna asistentka šéfredaktorky, druhá asistentka ředitelky. Byly…
-
Ach ta zima…velká blbost!
(Boh) Nemůžu se ubránit dojmu, že jsme národ mrzoutů a vzdychalů. Ano, zima trvá déle, než jsme zvyklí. Ano, je to nepříjemné, ale víte co je ještě horší? To neustálé fňukání, lamentování a hořekování nad něčím…CO NEMŮŽEME ZMĚNIT! Upřímně, začíná mi zima lézt na nervy už jen kvůli těm kecům. V televizi, v novinách, na internetu, při rozpravách s přáteli nebo při setkání skoro cizinců ve výtahu. Ano, chci už dát tu ušmudlanou péřovku do čistírny, a taky se bojím, že neužiju oba designové kabáty, co jsem si koupila ve Florencii, protože jaro nebude a nastane rovnou léto, ale tohle bručení a nadávání mi teda bere víc energie než zima…
-
Znovuzrození o velkých nocích
(Boh) Po Modrém pondělí a Žlutém úterý, kdy jste jistě všichni uklízeli a vymetali smetí, špatnosti a hlavně zimu z domu…(no evidentě ne všichni, protože se nás ta zima nějak drží, že? Je to vaše vina!) jsme prosvištěli Škaredou středou (ano, kdo se mračil o Škaredé středě, bude se mračit celý rok, no já naštěstí byla na super koncertě, takže vrásky opět oddáleny…uffff), včera jsme se (o Zelený čtvrtek ne, nejedná se o protěžování jedné politické strany) ládovali špenátem něbo něčím zeleným, až jsme došli do dneška. Do Velkého pátku. O Velkém pátku byl ukřižován Ježíš Kristus (R.I.P.) a bude se sloužit mše bez varhan. Kdo se však nechystá do kostela, měl by vyrazit…