(FF) Zbožňuju vánoční večírky. Mám ráda tradice, atmosféru těšení se a lehkou dekadenci okamžiku, kdy se v podstatě neznámí lidé, omezení doteď jen na komunikaci o filtru v kávovaru, opijou a  říkají si do  očí   (h)různé pravdy. Kromě toho – není nad trochu vynucené konverzace v nepohodlných botách a těsných šatech pod dohledem šéfů.
Většinou se sice na vánoční party umažu od čokoládové fontány, rozbiju pár lesklých ozdob a po půlnoci se lehce ovíněná líbám s údržbářem, ale stejně. Stejně pokaždé přicupitám nastrojená, nalíčená a kromě   push-upky vyzbrojená i nadějí, že tentokrát to bude jinak. Že se budu ladně vznášet sálem, protože jsem během roku opravdu chodila na hodiny tance. Na nohou budu mít deseticentimetrové Louboutinky, protože jsem si na ně během roku nejen vydělala, ale i se na nich naučila chodit. Má pleť nebude aristokratický bílá, ale snědá a třpytivá, a jmelí z výzdoby mi neupadne na hlavu, ale objeví se důstojně v pravý čas nad hlavou mojí a toho pravého, abychom se mohli lehce nedůstojně políbit a druhý den dělat, že se to nestalo.
Vzhledem k tomu, že právě začala hořet utěrka na sporáku, kterou jsem si tam ležérně pohodila během vaření, zdá se, že mi osud ohnivě ukazuje, že život není romantický film. Žádná Pretty Woman. Žádný Richard v limuzíně. Život je během roku mnohem víc zábavná kombinace nezávislého filmu typu Melancholia, načančaného Sexu ve městě a opravdového Odpočívej v pokoji. A není důvod, proč by to na vánoční party mělo být jinak. Bude to krásné, divné, vynucené, vzrušující i strojené a všem nám bude druhý den špatně. Ale stejně si jdu pro ty krásné černé šaty, boty na podpatku, třpytky a samoopalovák. Protože, co když?