(FF) Nomen omen. Když máte opravdové přátele, tak nemáte opravdové problémy. Nestříhejte si přiopilí konečky vlasů. Nikdy. Ani trošku. Když andělovi seberete křídla, svou cestu zlehka odkráčí. Co můžeš udělat hned, udělej hned. Pozor na vietnamské pikolíky. Během pěti vteřin se na vás a vaši kamarádku dokážou podívat tak, že zčervenáte a ještě půlhodiny se chichotáte jako puberťačky při prvním flirtu. Ach, ta asijská vznešenost chrámového mistra v kombinaci s očima temnýma jako barmská džungle…. Co to plácám? Kdo zajede, ten vyjede. „Naplňujeme-li své sny, získáváme energii, naše cesta se jakoby rozšiřuje a zjednodušuje. Naplňujeme-li očekávání druhých, jsme víc a víc vyčerpaní, oddělení od sebe a naše cesta se zužuje…
-
-
Když bobr potkal žabku
(Boh) Ano, zřejmě pod náporem pracovních povinností mi jeblo a napsala jsem o svém klínu. Proboha, proč jsem to udělala?! No, nebudu plakat nad rozlitým mlékem a dotáhnu to do konce. Bobří story si můžete přečíst zde. Nicméně toto je její ne méně veselé pokračování. Po napsání příspěvku jsem se ráno hrdinně vydala do salonu, kde měla IPL nebo ILP (nebo snad LIP?) depilace probíhat. Už teď můžu říct, že vše bylo v naprostém pořádku. Kromě mých pocitů. Salon byl příjemný, i když osobně neholduju fialovým křišťálovým lustrům a černým ornamentům na stěnách. Mám raději bílou doktorskou klasiku s chromem. Ale budiž. Slečna, která se ten den zaučovala (proč zrovna dneska a proč…
-
Obhajoba termohrnku
(Boh) Kdo by to byl tušil, ale termohrnek rozděluje společnost. Něco jako palestinsko-izraelský konflikt. „Termohrnek je hnus a zlo,“ dozvědla jsem se včera. Ano. Stejně jako KLDR nebo ohavné melíry. Nikdy by mě nenapadlo, že kus nádobí irituje davy, ale jsem za toto zjištění vděčná. Pobavilo mě to a donutilo se zamyslet. Termohrnek není nic extra, souhlasím. Bohužel se tohoto kusu funkčního nádobí nemůžu vzdát stejně jako funčního prádla, které nosím na horách. Termohrnek mi totiž zajišťuje stejnou službu, jako Moirové tričko. Není mi zima, nepropadám zoufalství a nechci svou cestu vzdát. Mám sex na maloměstě. Tak úžasný, že jsem ochotná vstávat o dvě hodiny dřív, snášet jízdu zapařeným…
-
Kam zmizela ženskost?
(FF) Ráno jsem jela do práce autobusem (jindy jezdím pochopitelně firemním rolls-roycem, ale dala jsem řidiči volno) a při pohledu na všechny ty sportovní bundy, džíny a kecky mě nenapadlo, jak je to hnusný, ale spíš: „Kde a kdy se v nás ztratila ženskost?“. Sama jsem se příšerně potila v kabátě a kozačkách, takže jsem nebyla nejstylovější člověk v MHD (echm, co si to nalháváme, stejně jsem byla). Ale kdy jsme my ženy, začaly chtít přestat vypadat jako ženy a jsme tak strašně unisex? Vypadal by takhle i ranní autobus v Paříži? Kam se ztratilo to, že když jdu mezi lidi, tak se učešu, namaluju a hezky obléknu? Proč chceme…
-
Vyzkoušely jsme – Flying Bach
(Boh) Když vyrůstáte na klasice jako je balet, Cimrman, Kafka a Mozart, to všechno řízlé koncem devadesátých let, kdy PSH byli týpci z Jižáku, zlomit se v pase byla novinka a na ulicích se začaly objevovat první „čmárance“, je jasné, že Flying Bach je přesně pro Vás. Sedne vám. Já to věděla okamžitě. Miluju svobodu, graffity a urban style of life. Na maloměstě nebo venkově bych chcípla. Jsem krasická city girl, co se v lese ztratí a otráví mochomůrkou, nerozezná sojku od nějakého jiného ptáka (nic mě nenapadá), ale pokud je třeba najít nejlepší klub, dostat se ke kadeřníkovi roku, mávnout na taxíka nebo ve dvě hodiny ráno sehnat punčocháče, nedejbože drogy (!), vím přesně…
-
Vzpomínky na (pra)babičky
(Boh) Před nedávnem jsem si přečetla u Siroccogirl, která mě mimochodem hodně baví, anglickou verzi poučky, se kterou jsem dennodenně vyrůstala: „You can take a girl out of the village, but you can´t take the village out ouf the girl.“ Měla jsem velmi pestrou výchovu. Jako malá jsem bydlela pohromadě s matkou, otcem, babi, dědou a světáckou prababičkou, kterou donutili pracovat až komunisti. Všechno jí vzali a v dvaapadesáti postavili k soustruhu. Nikdy si nestěžovala a do továrny hrdě docházela včas. (V pět ráno!!!). V klobouku a s diamantama. Víte, jsou jisté věci, které z člověka nevymlátíte, a tak prabábi (zřejmě cestou z továrny) dál navštěvovala svého kadeřníka a kosmetičku, nosila klobouky, šperky a kvalitní oblečení…
