(Boh) Jsem duch mejdanů. Nechodím na každou akci, ale když už dorazím, stojí to za to. Nerada dělám něco jen tak, aby se neřeklo. Řídím se heslem: „Když do pekla, tak na pořádném koni, a když večírek, tak ať to stojí za to“. Pamatuji si, jak jsem Drahému uspořádala narozeninovou party, která trvala čtyři dny v kuse. Kolik lidí příšlo? Netuším. Dvěře byly otevřené, bazén napuštěn, neustále jsem vařila, grilovala, prala osušky a tančila na sedačce. Vypilo se přes třicet láhví vína a snědlo snad všechno, co v bytě bylo. Policie se nedozvonila, zvonek jsme odpojili. Tančilo se v noci i ve dne, povídalo v posteli, spalo v koupelně, relaxovalo…
-
-
Jak nám to Isaak všechno zkazil
(Boh) Má spolubydlící byla na randeti s úchvatným spisovatelem z Bel Air. Byl krásný, vysoký, uvědomělý a byl to Žid. Celkem vroucně mé spolubydlící vyprávěl o společném životě a o tom, že správní Židé nepodvádějí. Nikdy, protože nemůžou. Nešlo by jim to. (Vy víte co…).Taky se mezi řečí zmínil o svém švýcarském kamarádovi, který má momentálně zlomené srdce, protože ho nějaká Češka podváděla. (Ach ty běhny z Česka). Jakmile se rozloučili decentním a přesto velmi slibným polibkem, klusala má spolubydlící domů, aby mi vše povykládala. Už během randete se rozběhl klasický ženský metrix, ale k jeho největší kulminaci došlo až u nás v kuchyni. (Mimochodem tam se děje vše. Kromě šatny je to nejmenší…
-
Čím jsme slavní…nevěrou
(Boh) Nedávno jsem si četla článek na Expats.cz a nestačila jsem se divit. Myslela jsem si, že jsme ve světě pověstní zlatejma českejma ručičkama, pitím piva a slovem robot. A ono ne. Cizinci si nešuškají o krásách našich žen, ale o našich nevěrách. O naší toleranci vůči nevěře, otevřeným vztahům a uvolněné morálce, kdy na konci toho všeho je stejně rozvod. Ano, nevěrou a rozvodovostí jsme se stali slavnými. Docela mě to zvedlo ze židle a nemile překvapilo, ale pak jsem zašátrala v paměti, vzala si na pomoc svůj seznam milenců a partnerů a ohromeně zjistila, že se svými cizinci (Ital, Turek, Rakušan, Polák, zase Ital…no to máte jedno) jsem…
-
Do klubu po třicítce
(FF) „Ukažte občanky!“ zavelí Dimitrij z ochranky. Co? divím se, dokud nepochopím, že mluví na mladinké holky vedle nás. „No, vy ne,“ uchechtne se Dimitrij posměšně, když vidí zmatek v mých očích. A přesně to byl okamžik, který mě mě varovat. Měla jsem se otočit, jít domů a hrát si na Bridget Jones (pro mladší ročníky – známý film pro pamětníky, dodávající v devatesátých letech naději všem zoufalým singl ženám, že i po třicítce a s velkým zadkem si můžete najít muže. Dnes už se takové filmy netočí.) No, já se neotočila a za trest jsem zjistila, jaké to je, snažit se v pátek večer zabavit v epicentru města a…
-
Bílé šaty všechno spraví
(Boh) Jsem ve věku, kdy se všichni kolem nejen žení a vdávají, ale oni už i splácejí hypotéky a plodí a rodí děti! Já osobně nemám pocit, že umřu stará osamělá a budou mě ohlodávat kočky. Samu sebe vidím jako báječnou matku, dokonalou manželku a partnerku, v teple domova s nejlepším partnerem, manželem a otcem mých dětí na světě (…ideálně v jedné osobě). Jediné, co mi nějak neštimuje jsou svatby. Vždycky jsem je považovala za něco nudného, trapného, přeplácaného a neuvěřitelně drahého. Mám kamaráda, co se rozváděl dřív, než splatil hypotéku za svatbu. A má kamarádka se bavila víc na své porozvodové hostině než na té svatební. No a já,…
-
Návrat prince
(FF) Připadá mi, že celý víkend lidé pili whisky, kupovali tulipány a řešili vztahy. „Všem jeblo,“ zhodnotila promptně celou situaci Bohyně. Nu, co s tím už… „Jak to udělat, aby bylo všechno jako na začátku vztahu? Abych byla zase princezna? Nemůžete o tom napsat?“ zeptala se při kulinárním večeru u Bohyně kamarádka. „Co vlastně ty ženy chtějí?“ zajímal se pár hodin předtím kamarád. Neumím psát obecně. Znám jen své zkušenosti a svůj život. A samozřejmě příběhy a zážitky mnoha lidí, kteří se mi z neznámých důvodů svěřují. „Ženy chtějí lásku, něhu, úctu a pozornost,“ odpovídám bezelstně a sama za sebe. Nevím, co chtěji ostatní ženy. Třeba fakt chtějí ty domy,…