(FF) „Mohl byste mě pustit sednout? Jsem nemocná,“ zeptala se Mamka pubertálního cikána v tramvaji, který se rozvaloval na sedačce. S ukrutnou nechutí vstal a zahlásil: „Tak takovou p*u jsem ještě neviděl!“ Strnula jsem. A nejen já. K Mamce se naklonil mladý muž sedící za ní: „ Příště si radši vyberte někoho inteligentnějšího.“ „Udělala jsem to naschvál,“ odvětila Mamka klidně. Chápala jsem ji. „Víte, stejně si myslím, že se mu to jednou vrátí. Třeba bude nemocný, starý nebo nebude moci pořádně stát a chodit. A pak jednou narazí sám na sebe,“ usmál se muž. „Že by boží mlýny?“ zapřemítala jsem o karmické obrátce a z tramvaje zahlédla mnicha. Nebo kněze.…
-
-
Malé filozofické okénko
(Boh) Existuje jistý příběh o oslíkovi, který seděl před dvěma stejně velkýma kupičkama sena a nemohl se rozhodnout, kterou by si měl dát. A tak pořád rozvažoval a dumal, která z nich je víc prosušená, jestli jedna není náhodou o fous větší než ta druhá a jestli má začít papat pravou nebo spíš levou. Nemohl se rozhodnout a tak dumal a dumal, až milý oslík, chcípnul hlady. Při stěhování jsem našla svůj sešit oblíbených citací, kde byl zapsán i příběh o oslíkovi a byla jsem překvapená, kolik mých zápisků se týká rozhodování a řešení velmi složitých životních situací. Sešit jsem si založila na gymplu, už v té době jsem byla děvče přemýšlivé, ale pořád…
-
Vyzkoušely jsme – Flying Bach
(Boh) Když vyrůstáte na klasice jako je balet, Cimrman, Kafka a Mozart, to všechno řízlé koncem devadesátých let, kdy PSH byli týpci z Jižáku, zlomit se v pase byla novinka a na ulicích se začaly objevovat první „čmárance“, je jasné, že Flying Bach je přesně pro Vás. Sedne vám. Já to věděla okamžitě. Miluju svobodu, graffity a urban style of life. Na maloměstě nebo venkově bych chcípla. Jsem krasická city girl, co se v lese ztratí a otráví mochomůrkou, nerozezná sojku od nějakého jiného ptáka (nic mě nenapadá), ale pokud je třeba najít nejlepší klub, dostat se ke kadeřníkovi roku, mávnout na taxíka nebo ve dvě hodiny ráno sehnat punčocháče, nedejbože drogy (!), vím přesně…
-
Vzpomínky na (pra)babičky
(Boh) Před nedávnem jsem si přečetla u Siroccogirl, která mě mimochodem hodně baví, anglickou verzi poučky, se kterou jsem dennodenně vyrůstala: „You can take a girl out of the village, but you can´t take the village out ouf the girl.“ Měla jsem velmi pestrou výchovu. Jako malá jsem bydlela pohromadě s matkou, otcem, babi, dědou a světáckou prababičkou, kterou donutili pracovat až komunisti. Všechno jí vzali a v dvaapadesáti postavili k soustruhu. Nikdy si nestěžovala a do továrny hrdě docházela včas. (V pět ráno!!!). V klobouku a s diamantama. Víte, jsou jisté věci, které z člověka nevymlátíte, a tak prabábi (zřejmě cestou z továrny) dál navštěvovala svého kadeřníka a kosmetičku, nosila klobouky, šperky a kvalitní oblečení…
-
Andy Rooney
(FF) Bez uzardění přiznávám, že jsem část tohoto příspěvku opsala. Ale je jsou to věty tak krásné, že se o ně musím podělit. Po nežádoucích účincích antibiotik se totiž můj duševní stav pohybuje na stupnici „Apatie – Mozek po lobotomii“, a až na pár výjimek, kdy se mi na lidské úrovni daří konverzovat hlavně při telefonátech s blízkými, hledám v hlavě krásné věty marně. No popravdě, občas tam teď i normální věty hledám marně. A než bude líp, seznámím vás alespoň se slovy amerického redaktora Andyho Rooneyho, který se narodil už v roce 1919 a o životě říkal například tohle: • Být přátelský a laskavý je víc než mít pravdu.…
-
Panenka, co mě nakopla
(Boh) Mám kamarádky, které jsou nadané a výjimečné. Jsou mi inspirací, oporou, hnacím motorem a zázemím, které nutně ke svému životu potřebuji. I když se momentálně nacházím ve velmi hezkém životním období, bohužel jeho rozpoznávacím znakem je především dřina, trocha odříkání a velký spánkový deficit. Slušně řečeno, do svého velkého kulatého zadku se teď rozhodně nekopu. Jsem spokojená a přijdu si jako superžena, ale někdy mi moje dvě práce a účast v několika projektech leze na mozek. Kdysi jsem se snažila být paní Dokonalá a Neomylná („v každém hovně za kvrdlačku“, jak se říká u nás doma), ale teď, na prahu třicítky, jsem schopná přiznat, že bych si strašně ráda vzala…
