(FF) “Nechci být v hotelu s křišťálovými lustry. Večer. Sám,” vysvětloval mi tuhle kamarád, proč odmítl nabídku velké firmy na spolupráci. Ta nabídka by znamenala spoustu cestování, neznámé, i když luxusní pokoje v hotelích, setkávání s důležitými lidmi, vybraná jídla, odborné diskuze, honosné destinace. Řekl, že ne. Že by prostě nevyměnil tenhle velký svět a zajímavou spolupráci, velké peníze a luxusní večírky za to, že je doma. Se svou rodinou. Že dělá, co ho opravdu baví. Venčí psa v parku, vychovává dceru, stará se o rodinu a zahradu. Na ten důležitý zahraniční kongres jede, ale kdyby ho příští rok nepozvali, tak se nezblázní. Protože ví, co ho dělá šťastným a za…
-
-
Jak být singl? Tak to nevím doteď. A ten film taky ne
(FF) Takže v první řadě – ten film “How to be single” není o nás. Možná sice jsem tak nevýrazná jako Dakota, ale určitě nejsem tak hubená. A Bohyně není Rebel. Rebel s velkým R. Ne, teď vážně – těm holkám ve filmu je 25, mají po škole, jedna je bohatá tak, že nemusí pracovat, druhá je po prvním vážném vztahu i rozchodu, zkušenosti se vztahy nemá tedy ani jedna – no prostě to nejsme my. Jediná postava, se kterou se tak můžu ztotožnit, zůstává lékařka s vráskami kolem oči, která se nechá oplodnit ze spermabanky, protože to v nastalé situaci vypadá jako sice obtížný, nicméně jediný způsob, jak přijít…
-
Month in pictures
-
GRUPÁČ NA TINDERU
(Boh) Vydaly jsme se tam obě. Na Tinder. Protože česká seznamka je fakt děsivá a rychlý rande bylo ještě děsivější. Vím, že se vykládají urban legends o tom, jak někdo našel na Tinderu pravou lásku, stejně jako na Badoo a dokonce musím přiznat, že to nejsou jedny-známé-jedněch-známých, ale moje kamarádky (že jo, holky – pokud to čtete, tak gratuluju!) ale jak to tak vypadá, já asi materiál na Tinder nejsem. Opravdu nejsem nepřizpůsobivá nebo upnutá, ale při myšlenkách na Tinder mě hned napadne: „čeho je moc, toho je příliš“. Některé akce a reakce v tindrovém prostředí byly tak děsivé, že jsem musela tyhle vody na pár dní opustit. Dokonce jsem…
-
Co jsem se naučila v březnu
(FF) Hodina před pohovorem je nejlepší doba na to, vytrhat si knírek, upravovat obočí až k padnutí a zkoušet nové odstíny makeupu. Protože kdo by nechtěl přijít na setkání s úplně cizími lidmi flekatý jako dalmatin? Já teda ano. Vypozorovala jsem, že život očividně probíhá v sekvencích – nejdřív se neděje nic a pak se děje všechno najednou. V těch úsecích, kdy se neděje nic, máme asi sbírat síly a energii na to, kdy se děje všechno! A když to nestihneme? No, tak to nevadí, protože to nakonec nějak stejně zvládneme. Co jiného nám zbývá.
-
Hlavně, že jsme pořád tady, aneb co jsem se naučila v prosinci
(FF) Dny, kdy se mi podaří vidět východ nebo západ slunce, mi přijdou jiné, jaksi úplnější než dny, kdy je nevidím. Asi si dám naprosto jednoduché předsevzetí, abych jich vídala víc a víc. Pochopila jsem, že se budu muset umět líp prodat. Když je totiž člověk dlouho v nějaké práci (myslím roky a roky), nemusí se nikde moc prezentovat. A na mně je několikaleté sezení v kanclíku dost vidět. K získání nové práce překvapivě nestačí koupit si nové hadry a brýle, dokonce ani odkazy na dlouholetou praxi! Musím v sobě někde hodně hluboku vykopat zápal, energii a nadšení. Uf.
