(FF) Nejsem romantická. Buď jsem taková vždycky byla, nebo jsem se takovou stala. Sfoukávám svíčky, když už se je nějaký odvážný muž pokusí zapálit, místo květin mi ctitelé nosí alkohol nebo jídlo, a na rande nechodím. Romantické procházky po Praze mi byly donedávna ukradené. Taková je výchozí situace. A do toho mi momentálně nejoblíbenější muž začal v noci posílat básničky. Kousky písniček a básní vytržené z kontextu. O lásce. Něžné. Hezké. Prostě až moc. Za hranicí. Nejdřív mě to překvapilo. Pak jsem si zvykla. A pak mě to vyděsilo. I napsala jsem svému Princi, že takhle ne. Že na tohle nejsem. Pojala jsem podezření, že má nějaký sešitek básniček, z nichž vždycky jednu vybere a rozešle svým „kamarádkám“. Stručně a drsně jsem mu oznámila, že na tohle opravdu nejsem a že mi asi chybí gen něžnosti. Asi nějaká chromozómová porucha. Shodli jsme se na tom, že se je třeba kýble toho růžového marastu spláchnout do žumpy a už nikdy se k tomu nevracet.
A pak následovalo to děsivé ticho, kdy si s každou smskou myslíte, že píše on, jenže je to vždycky kámoška, mamka nebo kamarád z kategorie „nevinné“. A večer, kdy mi žádná půlnoční chvilka poezie nepřišla, mi to s hrůzou došlo. Tady nešlo o ta slova. Ale o sdělení. Chtěl mi tím říct, že na mě myslí a má mě rád. Asi. Takže mě omluvte. Jdu skočit do žumpy a vytáhnout ten růžovej marast. Pokud tam teda pořád je.