(Boh) No, to kdybych věděla. Jak se vyrovnat se ztrátou?! Myslela jsem si, že ztráty zvládám dobře, že se nefixuji na nikoho a na nic, ale evidentně to tak není. Nejsem jen Bohyně, ale (asi) i člověk. Před měsícem jsem přišla o kolegu a kamaráda a přiznám se, že to bylo natolik nečekané a těžké, že jsem nebyla schopná napsat nic k Zákonům a dudlíkům. A to jsem měla připravený příspěvek o chodu Sněmovny a dětech, stejně jako o tom, jak jsem se ocitla bez psa a málem i bez dítěte.
Ani jedno jsem nebyla schopná napsat, dokud jsem ze sebe o víkendu nedostala nekrolog do časopisu, který půjde na více než 2600 členů naší organizace. Byl to opravdu zdlouhavý a bolestivý proces, nešlo tu náplast rychle strhnout a jít dál a fakt jsem to všechno zprocesovávala postupně a po kouskách. Zdálo se mi o něm, povídala jsem si s ním ve snu, psali jsme si smsky a každé jednání, kde byl v kalendáři mezi pozvanými pro mě bylo jako bodnutí do srdce. Nakonec jsem byla tak psychicky vyčerpaná, že jsem byla ráda, že vůbec vstanu z postele, odpovím na to nejdůležitější, postarám se o syna a pak upadnu do dalšího nočního pomalého strhávání náplasti. Vůbec nechápu, jak jsem zvládla s Janou natočit další díly našeho Podcastu, který vám (snad) udělá dobře. Shodou okolností jsme měly hosta, Alex, která se zabývá terapií a hypnózou a která byla tak příjemná a uklidňující, že jsem si slíbila, že musím tuhle mlhu, ve které se pohybuji, nějak rozpustit. (A taky si zajít k holiči, začít se zase malovat a přestat brečet. Ideálně v opačném pořadí.)
Než se mi to podařilo, tak jsem si nakonec zasekla i záda, že jsem už nemohla ani vstát a odmítla jsem jít na pohřeb, protože bych to opravdu nezvládla. Tohle mě donutilo, abych svou situaci začala řešit. Napsala jsem mu nekrolog, došla jsem si dvakrát na chiropraxi i na terapii a dnes jsem zodpovědně udělala v časopisu korektury. Původně jsem chtěla psát o tom, jaké to je, když přijdete o nejlepšího přítele a jste k tomu budoucí matka samoživitelka v šestém měsíci, ale na to je čas. O tenhle příběh se podělím jindy.
V březnu 2022 jsem přišla o Ferguse, mého milovaného psa, v březnu 2024 nás opustila babička a tento březen jsem musela dát sbohem (nejen) pracovnímu partnerovi in crime. Ráda bych to uzavřela tak, že doufám, že do třetice by to už stačilo. A taky je mi jasné, že mě příští březen čeká slušná pochodeň, až budu za všechny své drahé pílit svíčky.
Jebat březen!
Napsala koncem dubna.
PS: Takže jak vidíte, tak nevím, jak se vyrovnat se ztrátou, nevím, jak se to dělá v plném provozu, když máte na starosti děti a další závazky a úkoly. Sama jsem neměla chvíli ani na zamyšlení, rozloučení jsem psala v myčce aut v obchoďáku a v noci cestovala a rozmlouvala s ním. Obdivuji každého rodiče, který přijde o partnera a musí se vyrovnávat se ztrátou za plného chodu. Jste pro mě všichni hrdinové a myslím si, že vaše zkušenost je téměř nepřenositelná. Téměř. Všechna čest!
PPS: Pokud byste někomu v podobné situaci chtěli pomoci, dost takových příběhů se nachází na Donio. Sama jsem tam přispěla několika rodinám, co přišly náhle o matku nebo otce. Beru to jako součást svého vyrovnávání se se situací.
PPS: S Alex Hrouzkovou jsme natočily dva podcasty, první část rozhovoru je dostupná zdarma na Spotify, jinak vše najdete na Forendors nebo Herohero. (pokud byste nás chtěli v naší tvorbě podpořit).
