(FF) Prosinec je krásný a nesmírně náročný. A poučný. A rozhodující. Je čas se rozhodnout, co s sebou vléct dál a co nechat jít. Věci, vztahy, činnosti, cokoliv. Kritérium je jednoduché – přináší mi to radost? Teprve když uděláme něco, co jsme nikdy neudělali, můžeme dostat něco, co jsme nikdy neměli. Tichá voda břehy mele. A ty břehy se jednou utrhnou. Věci nemusí být dokonalé, aby byly krásné. Nakupování je taky sport. I po druhé v noci se mohou stát dobré věci. Stejně jako ve dvě odpoledne. Že když jste s těmi důležitými lidmi, čas přestane existovat. Následky téhle zvláštní časové smyčky se sice druhý den projeví, ale… Že když…
-
-
Listopade, listopade…já teda vydržím (zatím)
(Boh) Listopad byl jako horská dráha se zastávkami u Santa Clause a samotného Lucifera. Dostala jsem vše, po čem jsem toužila, ale nic nebylo zadarmo. Někdy jsem se musela snažit míň a někdy víc. Občas jsem ztrácela víru v dobro, v samu sebe a někdy jsem naopak blahořečila mé „dolče vitě“. V listopadu jsem si vybojovala zimní bundu a nečekaně dostala novou postel. Urvala v mrazu a tmě co se dalo, ochutnala husičku a zamilovaně s Drahým tančila ploužáčky. Dostala jsem v práci přidáno a můj domácí mi konečně nainstaloval myčku. Na oplátku jsem dostala vyúčtování, které se mi moc nelíbilo, bylo narušeno mé soukromí i důvěra a aby toho nebylo málo, ucpaly se mi všechny odpady…
-
Co jsem se naučila v listopadu (zatím)
(FF) Že peníze pocit štěstí nepřinesou. Ale je fakt, jak říká Julia Roberts, že je mnohem lepší brečet v limuzíně než v ojeté škodovce. Že věta „Dám si teď na chvíli s randěním pauzu.“ způsobí pravý opak, záplavu pozvánek, stalkery a nečekané eskapády. Škoda, že jsem to nevěděla dřív. Že vybrat si písničky na vlastní svatbu i pohřeb je svým způsobem morbidně uklidňující. A zodpovědné. A doufám, že předčasné. Že mám právo fňukat, být naštvaná a na nic nevěřit. Mám na to právo přesně jeden večer. Pak musím vstát a prostě jít. Že některé bolesti nespraví ani Dior. A že HM Versace není nic pro mě. Že mi nesmí záležet…
-
V říjnu brala Bohyně zpátečku
(Boh) Po hektickém září, plném velkých změn přišel říjen, který vyzkoušel můj systém rozhodování. I když jsem Bohyně, někdy jsem pořádně natvrdlá. A tak mi říjen musel nejen naznačovat, ale taky mě pořádně trknout, aby mi některé souvislosti konečně došly. Celý měsíc byl ve znamení zpátečky. Pro něco jsme se rozhodla, něco udělala a pak toho příšerně litovala. Jednala jsem impulzivně, až potom zapojila mozek a sebemrskala se až do chvíle, než mi říjen ukázal, že jsem se na první dobrou rozhodla dobře a že mé intuice fungují. Zde je několik názorných příkladů: Opila jsem se. Děláme to všichni a nejsme na to pyšní, ale já navíc ukradla chladicí kyblík na víno.…
-
Co jsem se naučila v říjnu?
(FF) Že se krevety nejí celé! Ocásek se decentně odkládá na talíř. Tím se vyhnete hysterii, že přes noc zemřete potupnou krevetovou smrtí. Že když se vám hroutí svět, pomůže začít psát blog, vykašlat se na sobeckého milence a nosit vysoké podpatky. Povrchní, avšak účinné. Že někdy člověk musí odjet za město do obskurního hotelu, čvachtat si nohy v Kneippových lázních, potit se v sauně, jíst kaki na sto způsobů, koukat na dřevěnýho kohouta a pít v baru až do zavření, aby našel zase sám sebe. Že největší kýč může být s tím správným člověkem dokonce i romantický. Že nemá cenu šetřit si nejlepší věci na později.…
-
Září bylo mým Velkým třeskem….
(Boh) Září rozhodně nebylo zakončovací etapou tohoto roku. Pro mě určitě ne. Bylo spíš kulminačním bodem, viděno z pohledu října. Nevím, co se stane dál. Nicméně v září veškeré věci nabraly obrovský spád a ve své setrvačnosti pokračují dál a dál. Stalo se nevídané. V září jsem ve své podstatě našla samu sebe – a to po všech stránkách. Dokázala jsem projevit své touhy, pocity, názory, svou nespokojenost i svůj nesouhlas. Vše, čeho jsem se bála, co jsem odkládala „na pak“ nebo dokonce předstírala, že to neexistuje, to vše se tak nějak zhmotnilo do tučně zvýrazněné definitivy a už nebylo cesty zpět. Dokázala jsem dát stopku svým nejbližším a začít…
