(FF) Můj kamarád mi jednou vyprávěl: „Když jsem byl malý, chodil jsem se koupat do jezera. Strašně jsem se bál, protože mi ostatní říkali, že je tam čtyřicetimetrová hloubka, spodní víry a proudy. Až jako dospělý jsem zjistil, že je tam mnohem menší hloubka, bez vírů a nebezpečí. To jen strach způsobil, že jsem měl pocit nekonečné hloubky a nekonečného děsu.“
A tak je to skoro vždycky. Bojíme se, děsí nás neznámá hloubka, ale pravda je, že kdybychom si zkusili stoupnout, většinou zjistíme, že dosáhneme. Že nehrozí ani spodní vír, ani proud, ani nekonečná temnota.
Láska je prý jako skok do bazénu. Musíš se odhodlat a skočit. Nebo do toho spadneš úplně neplánovaně. Ale taky nikdy nevíš, jestli dosáhneš až na dno, jestli si krásně zaplaveš a vylezeš na břeh, jestli si srazíš vaz nebo tě čeká nejlepší plavba tvého života. Dědeček mi vždycky radil, abych se, když jdu do řeky, osmělovala postupně, že to nebude takový šok. Abych se nejdřív ledovou vodou osvěžila na hrudi, tělo si zvykne a srdce tak nedostane šok. Dneska se někdy osmělit zapomenu a srdce ten šok dostane. Začne pak bít mnohem rychleji, krev mi proudí v žilách a já cítím, že opravdu žiju. Jak se dokázat osmělit, když vás proud strhne? To už mi asi dědeček neprozradí. Ale tak nějak tuším, že by mi řekl, ať se proudem strhnout nechám a na víry přitom nemyslím. Možná stačí víra, že ke břehu nakonec vždycky nějak doplavu.