(Boh) Nedávno jsem byla na přednášce Zdeňky Jordánové na téma „Ještě je stále čas.“ Její knihy jsem nečetla. Nikdy se ke mně nedostaly v pravou chvíli, přestože jsem je ostatním kupovala k narozeninám nebo Vánocům. Ale tak to někdy je. Kovářovic kobyla… Nejsem ezo- ani biočlověk. Biozeleninu, biomaso a mléko z farmy konzumuji, protože mi to chutná, a ne proto, že bych měla nebo to bylo fashion. A Vesmírný objednávkový servis čtu v péřovce s pravou kožešinou, zatímco čekám na tramvaj. Jo, nosím mrtvoly a používám kondicionér. Proto jsem byla trochu nesvá z představy, že se stanu součástí ezodavu. „Hlavně nezvedat ruce a nic nevykřikovat,“ prosila jsem Vesmír. Přišly jsme…
-
-
Malé filozofické okénko
(Boh) Existuje jistý příběh o oslíkovi, který seděl před dvěma stejně velkýma kupičkama sena a nemohl se rozhodnout, kterou by si měl dát. A tak pořád rozvažoval a dumal, která z nich je víc prosušená, jestli jedna není náhodou o fous větší než ta druhá a jestli má začít papat pravou nebo spíš levou. Nemohl se rozhodnout a tak dumal a dumal, až milý oslík, chcípnul hlady. Při stěhování jsem našla svůj sešit oblíbených citací, kde byl zapsán i příběh o oslíkovi a byla jsem překvapená, kolik mých zápisků se týká rozhodování a řešení velmi složitých životních situací. Sešit jsem si založila na gymplu, už v té době jsem byla děvče přemýšlivé, ale pořád…
-
Kam zmizela ženskost?
(FF) Ráno jsem jela do práce autobusem (jindy jezdím pochopitelně firemním rolls-roycem, ale dala jsem řidiči volno) a při pohledu na všechny ty sportovní bundy, džíny a kecky mě nenapadlo, jak je to hnusný, ale spíš: „Kde a kdy se v nás ztratila ženskost?“. Sama jsem se příšerně potila v kabátě a kozačkách, takže jsem nebyla nejstylovější člověk v MHD (echm, co si to nalháváme, stejně jsem byla). Ale kdy jsme my ženy, začaly chtít přestat vypadat jako ženy a jsme tak strašně unisex? Vypadal by takhle i ranní autobus v Paříži? Kam se ztratilo to, že když jdu mezi lidi, tak se učešu, namaluju a hezky obléknu? Proč chceme…
-
BB – Bobr Bohyně
(Boh) Tento příspěvek měl původně začínat slovy: “Zítra mám, zítra mám svůj den,“ ovšem to by nesměl jistý blogger (Artbucktown) vtipně poplést moji zkratku (Boh – jako Bohyně) a pojmenovat mě Bobrem. Tahle záměna samozřejmě pobavila nejen mě, ale i Stárnoucí blogerínu, která si přisadila a vtip o BB byl na světě. Kam se hrabe můj otec, který se při nedělním obědě naoko vážně ptal, proč mi Drahý říká „Bachyně“. Jak je vidno, jsem zocelená a pro strach mám uděláno. Proto se z přiléhavých fórů nehroutím a naopak tuhle bobří epizodku okamžitě zhodnocuji. Mám totiž zítra svůj den. Jdu na fotoepilaci celého těla. A když píšu celého, tak opravdu celého. I kdybych…
-
Hlavně buď dáma
(FF) „Hlavně buď dáma,“ radila mé kamarádce Nikol její teta. Ano, je to ta kamarádka, kterou její babička nabádá, aby už konečně přiznala, že je lesbička. V našem věku už prostě nestačí dotěrné dotazy, proč nemáme partnera, už je totiž jasné, že za tím bude muset být něco víc. Jiná sexuální orientace, skryté vady, demence, umělá noha a tak. Minimálně. Fakt, že bychom moc rády někoho měly, ještě neznamená, že bereme jen tak „někoho“. Vysvětlujte tohle rodině. No nic. V radě její tety je ovšem hluboká pravda. A moudrost zkušené ženy. Nevím přesně, kolik jí Nikol ze svého soukromého života svěřuje, nicméně je jasné, že pozdně večerní, nejlépe ještě alkoholické…
-
Čeho na smrtelné posteli nejvíce litujeme
(Boh) Nedávno mě velmi zaujal článek na serveru novinky.cz o paliativní pečovatelce Bronnie Wareové, která své zkušenosti s chováním svých umírajících pacientů shrnula do knihy Top Five Regrets of Dying (Čeho nejvíce litujeme na smrtelné posteli). Opět se mi potvrdilo, že člověk, který je v rodinném kruhu oblíbený a všem vyjde vstříc, nemusí být nutně tím nejšťastnějším členem rodiny. Spíše naopak. Jak pravila Bronnie ti, co žili podle představ svých bližních na smrtelné posteli litovali více než ti, kteří si žili podle sebe. K tomuto zjištění jsem došla i já (bez Bronnie i bez smrtelné postele). Během studií v Itálii. V jednu osvícenou chvíli mi došlo, že nikdy nenaplním představy svých příbuzných, a že pořád…
