(FF) Nechávám tomu volný průběh. Odevzdám to životu. Zjistila jsem, že mě nebaví chodit na rande, postopadesátkrát vyprávět svůj příběh, setkávat se s muži. Znovu říkat, kdo jsem, co jsem, proč jsem, jak jsem, co chci a nechci, pro co stojí za to žít a za co bych se bila jako lvice, i když jsem beránek. Nechce se mi, často to nejsou lidé, se kterými bych měla a hlavně chtěla něco sdílet. Proč to absolvovat? Jen kvůli tomu, abych měla po ruce nějakou historku, až se zase někdo zeptá, jestli UŽ (konečně, proboha, vzpamatuj se! jak takhle můžeš žít?) někoho mám? První rande může být zábavné, ale ne první rande…
-
-
CHLAPCI MOJI… (MILENIÁLOVÉ PODRUHÉ)
(Boh) Ano, jsme Dvě Třicítky. Po třicítce. A máme spoustu možností a příležitostí, tak jako všichni v téhle době. Máme těch možností tak moc, až je někdy těžké si vybrat. Protože když můžete všechno, tak pro co se rozhodnete? A kde máte jistotu, že jste se rozhodli dobře? Není lepší to všechno jen tak oťukávat a nezávazně testovat? Ale kdy pak nastane ta hranice a doba, kdy už víme, která možnost je ta pravá a není třeba už čekat na další? Protože co když to nejlepší už přišlo a všechno ostatní už bude jen průměr? Nebo třeba to lepší teprve přijde… (Konec filozofického okénka. A teď hezky prakticky.) Jsme Dvě Třicítky.…
-
4 MÝTY O SINGLE TŘICÍTKÁCH
(Boh) Nikdy by mě nenapadlo, že má fertilita, způsob mého života, mé úspěchy a pády, někdy přijdou na přetřes. Veřejně. Necitlivě a nechtěně. Ale stalo se to. A tenhle přetřes trval několik dlouhých dní, kdy se v médiích a na sociálních sítích k tématu plození svobodných žen vyjadřoval kde-jaký „odborník“. Myslím, že promluvím za většinu svobodných žen po třicítce, když řeknu, že jsme po takové pozornosti, jaké se nám díky návrhu o možnosti podstoupit umělé oplodnění bez partnera, netoužily. Poslední, po čem svobodná třicátnice touží jsou rozhovory o dětech, plodnosti, analýzách toho, kde dělají ženy ve vztazích chybu a radách, které jsou možná dobře míněné, ale ve své podstatě zcela…
-
Vánoce jako eklektický cirkus
(FF) Rolničky, voňavé perníčky, hřejivý svařáček, něžné polibčičky pod jmelím… užili jste si vánoční atmosféry? Tak fajn, teď si můžeme na sváteční rovinu vyložit, jak probíhají Vánoce singl děvčete (haha, prý děvčete, přitom se spíš dostávám do věku, který se dá lépe popsat všezahrnujícím pojmem „zezadu lyceum, zepředu muzeum“, takže řekněme „jak tráví svátky singl pani“). Můj byt by teď měl podle původního plánu vypadat jako něžné, zasněžené vánoční lesní království. Jenže na bohulibou původní ideau jsem opět při nákupech zapomněla a koupila, co mi kde cvrnklo o nos. Teď je má vánoční dekorace opět něco mezi cirkusem, ale před zavíračkou, vetešnictvím a eklektickou skládkou. A tomu všemu vévodí klaun…
-
„Ty si myslíš, že spolu chodíte, že jo?“
povídám tuhle kamarádce. Je zase singl. Po rozpadu dlouhodobého vztahu se občas někde zamiluje, měsíce nebo týdny ji nevidím, a pak se vrátí s tím, že to nevyšlo, což sáhodlouze analyzujeme. Teď si dva měsíce píše s nějakým mužem ze seznamky. Nikdy se neviděli. Přesto prožívá rozchody, hádky, usmiřování, naději i zklamání, jakoby to bylo doopravdy. Virtuálně. Bez sexu. Opakuju, bez toho, aby se vůbec někdy viděli! „ Ty si myslíš, že spolu chodíte, že jo?” došlo mi a byla jsem trochu v šoku. „Když on tak krásně píše,“ zasmála se a zasnila. Dospělá, krásná, soběstačná žena. Totiž – já se slovy živím. Vím, jak snadno slova dokážou vytvářet iluzi.…
-
BUDU K TOBĚ UPŘÍMNÝ
(BOH) Moje babička vždycky říkala, že upřímnost je důležitá, ale neměla by ubližovat. Všeho s mírou, víme? Taky se občas říká, že „pravda bolí“, ale já si myslím, že pravda bolet nemusí, když víte, jak ji sdělit. Jasně, stručně, citlivě. Sdělit a co nejméně ublížit. A tak by to mělo být i s upřímností. Neměli bychom používat upřímnost jako ospravedlnění k něčemu, co není správné, co někomu může ublížit, o čem jsme si jisti, že bychom dělat neměli, a proto když už to děláme, tak ten marast zmírníme „upřímností“. Ono se totiž pak nejedná o upřímnost, ale spíš o drzost a nevychovanost, případně sobeckost.
