Úvod do děje: Odmala jezdíme se sestrou s taťkou na závody historických kol, je to taková naše tradice. Letos se (ne)konaly v Karlsruhe, hezkém německém městě a fakt jsme si to užily. Podle fotek z fb, kde ani na jedné nejsem s kolem, zato buď někde piju nebo fotím selfíčka, to vypadá, že jsem moc nezávodila, ale to by byl hrubý omyl. Nahlášeno nás sice bylo 450, na trase nás jezdilo tak 70, zato v jídelně nás bylo věru 600. Věřte ale, že já patřila mezi ty poctivé – fakt jsem ujela 80 kilometrů, spálila se na slunci, (důstojně) reprezentovala naši vlast a narazila si, ehm, zadek. Závody v mé kategorii (historické tandemy) se…
-
-
Wanted – poprvé a naposled
(Boh) Lístky na Wanted – ano, ta show v Lucerně s Peckovou – jsem dostala k Vánocům od mé matky, čtyři měsíce před premiérou. Od malinka s MammaBoh chodím do divadla, na komentované výstavy do galerií a na Pražské jaro, jen teď je to tak nějak svobodnější, než když jsem byla malá. Jednak už u toho nemusím nosit ty kousavé bílé punčocháče a černé lakovky z NDR, které mě na konci divadelní sezóny vždycky tlačily, a taky si u baru můžu dát šampus a chlebíček, což je naše nová tradice. (Od mé plnoletosti, samozřejmě. Takže jen pár let…) Tohle kombo (chlebíček a šampus) si dáváme dvakrát. Před představením a o…
-
Co jsem se naučila v dubnu
(FF) Nejvoňavější odrůda růží se prý jmenuje Norma Jeane, na obalu má obrázek Marilyn Monroe. Mám ráda Marilyn a tyhle květy jsou prý velké a bílé, říkala květinářka v naší ulici. Tak kdybyste tenhle fakt potřebovali na květen a červen, tak už o něm víte. „Nemusíte být odborník, abyste druhému pomohli, někdy stačí obyčejná lidskost. Naslouchat druhému, obejmout ho a říct, že všechno bude v pořádku,“ řekla mi v rámci rozhovoru dívka, se kterou jsem připravovala článek o její nemoci. Pravdu má. Jen na to někdy zapomínáme. Nevíme, čím procházejí lidi kolem nás. Netušíme, co se děje v jejich životech a někdy (sama to znám) odsoudíme druhé dřív, než je opravdu…
-
Zlá hotelová zrcadla, Justin Trudeau a singl večery, aneb co jsem se naučila v únoru
The truth is out there. Nedívejte se do hotelových zrcadel v půl sedmé ráno, pokud je vám přes třicet. Nemilosrdné světlo a oslepující cizost prostředí vám na tváři ukážou i vrásky, chlupy a pigmentové skvny, o kterých jste doteď ani netušila. Fakt to nedělejte. Navíc mi přijde, že mám doma zrcadlo jaksi vychované, které mi ukazuje jen tu nejlepší verzi mého fyzického já. Ale některá zrcadla tam venku? To jsou zákeřní psychopati. Vypadněte. Kdykoliv vám čas, rodina, peníze, práce, vlastní lenost a uzavření v komfort zone dovolí, jeďte pryč. Za a) uvidíte svoje české nebo moravské pinožení z nadhledu a za b) při troše štěstí při výběru destinace uvidíte čarovné,…
-
Co zatím přinesl singl leden
(FF) V zimě mám pořád hlad. Projevuje se to tím, že najednou nějak často chodím do řeznictví, kde se nad krvavými fláky tvářím dostatečně zmateně a čekám, až se mě někdo ujme. Nevím proč, ale vždycky, když mi prodavačka zabalí to jelito, jitrnici a šunku, tvářím se, že to je pro imaginárního muže, který na mě a hlavně na to jídlo čeká doma. A že to vůbec není tak, že bych to doma všechno na posezení snědla sama a pak se s láteřením, s bolením bříška a hořčicí ve vlasech odebrala na lože. Já? Nikdy! Od té doby, co píšu taky články o medicíně, dostala má hypochondrie nový rozměr. Teď…
-
Co jsem se naučila v listopadu
(FF) Až příště budu čistit světlo a stírat mrtvé mušky, bude určitě lepší mít zavřenou pusu. Listopad byl hezký měsíc. Byla jsem v Olomouci, byla jsem v Paříži, byla jsem v rodném městě. V Paříži jsem pochopila, že se tam musím vrátit soukromě, protože to město je božské, v Olomouci mi došlo, že ze mě moderátorský Marek Eben v sukních nikdy nebude (ale dokázala jsem nespadnout z pódia!) a v rodném městě jsem všechny moc ráda viděla (dokud jsem viděla, ehm ehm). Taky jsme se učily vařit kávu, zase si nesehnaly chlapy a zhlédla jsem na jeden zátah Black Mirror 3. Teď svou úzkost ventiluju sledováním Pustiny. Možná jste si…
