• Co jsem se naučila...,  Co se nám honí hlavou

    Praha musí být jedna velká seznamka, aneb co jsem se naučila v lednu a únoru

    (FF) Když život neví, jak vám dát najevo, že máte fakt začít s dietou, kterou slibujete od Vánoc, zaručí, že vyhlásí v obchodním centru evakuaci ve chvíli, kdy jste přejedená suši a je čas na zákusky. Pět minut jsme nechápaly, co se děje, tak jsme jedly dál. Ani v této dramatické chvíli kamarádka neváhala a klopila do sebe víno jak o život, přestože o život možná mohlo jít, a protože to víno „ je přece tak dobrý, že ho tady nenechám, evakuace neevakuace“. Já jsem se alespoň v běhu ven chtěla seznámit s příslušníky policie, když už z toho nic víc nebude, ale vykázali nás do chráněného prostoru, pěkně za zábrany.…

  • Co jsem se naučila...,  Co se nám honí hlavou

    Duše se skládá z obrazů a jiné radosti života, aneb co jsem se naučila v březnu

    (FF) Začnu dvěma citáty, které jsem někde za uplynulý měsíc přečetla, ale vzhledem k tomu, jak rychle teď všechno plyne, fakt netuším kde: Merle Worth řekl, že duše se skládá z obrazů, nikoli z myšlenek o obrazech, a Chriss Voss zase upozornil, že „Čím bezvýznamnějším se někdo navenek činí, tím důležitější pravděpodobně je (a naopak).“ Hezké, ne? A pravdivé.  Můj šikovný doktor mě pořád tvrdohlavě oslovuje „paní“. I když jsem na registračním formuláři jasně zatrhla, několikrát zakroužkovala „svobodná“ a přidala i pár vykřičníků. Možná jsem neměla přidávat ten grafický návrh našeho svatebního oznámení. Čert ví. Ti dnešní muži. Naštěstí už mi k narozeninám skoro nikdo nepřeje muže. Všichni už vědí, jak…

  • Co jsem se naučila...,  Co se nám honí hlavou

    Není snadné bydlet sama

    (FF) Není snadné bydlet sama. Hned vysvětlím proč. 1. V žádném případě nemáte byt jako Carrie Bradshaw. Nemáte obrovskou šatnu, designové vychytávky, které se mění s každou novou sérií a sezónou, ani věčně uklizené místo na psaní. Vlastně místo na psaní je ustavičný mess a stydíte se za něj před neohlášenými návštěvami. Protože kdo se chce přilepit ke zbytkům guacamole z minulého týdne, že? 2. Nemáte komu vyčítat bordel, nechutné zbytky jídla v lednici a nedostatek kapslí do kávovaru. 3. Nemáte s kým probírat velmi zajímavé (pro vás) příběhy všedního života. Takže trávíte hodiny denně na telefonu s kamarádkami. Protože rodina se dřív nebo později na detaily vašeho neuspořádného života ve…

  • Co se nám honí hlavou,  kultura,  Rychlé tipy aneb Čím žijeme,  Tasted On Us...Aneb vyzkoušely jsme

    Jak být singl? Tak to nevím doteď. A ten film taky ne

    (FF) Takže v první řadě – ten film “How to be single” není o nás. Možná sice jsem tak nevýrazná jako Dakota, ale určitě nejsem tak hubená. A Bohyně není Rebel. Rebel s velkým R. Ne, teď vážně – těm holkám ve filmu je 25, mají po škole, jedna je bohatá tak, že nemusí pracovat, druhá je po prvním vážném vztahu i rozchodu, zkušenosti se vztahy nemá tedy ani jedna – no prostě to nejsme my. Jediná postava, se kterou se tak můžu ztotožnit, zůstává lékařka s vráskami kolem oči, která se nechá oplodnit ze spermabanky, protože to v nastalé situaci vypadá jako sice obtížný, nicméně jediný způsob, jak přijít…

  • tinder - v okolí není nikdo jiný
    Co se nám honí hlavou

    Tinder, bašta povrchnosti

    (FF) Je to super způsob, jak někoho poznat. Je to eskort, který totálně degraduje ženy a dělá z nich štětky. Jsou tam jen úchyláci, který zajímají pouze sex. Je to normální seznamka, mám jednu známou a ta se tam normálně potkala s manželem.. Pravda o Tinderu je asi někde mezi. Kde jinde se člověk může potkat zároveň s kolumbijským studentem, pražským údržbářem, bulharským podnikatelem a tureckým pasákem? No, není to lákavá nabídka? Takových nabídek kvalitního sexu (maskovaného za “noční drink”) tam je nepřeberně. Na své si přijde každý, ať už má rád muže s koňskou hlavou, pánský eskort s plyšáky nebo trojku s opravdu sexy párem.

  • kultura,  Tasted On Us...Aneb vyzkoušely jsme

    KARIÉRISTICKÝ TŘICÍTKY NEPŘEMÝŠLEJ

    (Boh) Všichni jsou auf z toho, co se stalo v Paříži. A lhala bych, kdybych tvrdila, že je mi to jedno. Není. Do dvou do rána jsem v pátek čekala na sms od svého „skoro-jednou-kluka“, co bydlí v centru Paris a co si furt myslí, že jsem ta pravá. Jestli umřel, tak jsem to prokaučovala, furt jsem si opakovala, že jsem mu neměla vracet ty letenky co poslal, ale měla jsem dokončit to, co jsme o prázdninách „načali“ a nezaobírat se tím, že by to pak dál nikam nevedlo – což by samozřejmě ve skutečnosti nevedlo. Ten kluk prostě nemá umřít, aniž by se mnou prožil noc! (Dobře, to jsem si přesně neříkala,…