(FF) „Když se něco přesně nedefinuje, nastávají problémy. Všechno je třeba pojmenovat.“ „A když se to neudělá?“ „Vzniká prostor pro chaos.“ „Nebo pro magii.“ Má život přesně ohraničené linie jako kubistický obraz? Nebo se prolíná bez omezení jako impresionistické plátno? Sebereme věcem jejich kouzlo, když je pojmenujeme? Nebo jen zabráníme chaosu? Já osobně jsem pro chaos. Nic není určeno, a PROTO SE MŮŽE STÁT COKOLIV. Protože jen z chaosu se rodí hvězdy. A hvězdy, anděle a impresionisty mám moc ráda.
-
-
Krásný průšvih
(FF) Je neuvěřitelné, co všechno si my ženy dokážeme namluvit. Myslím, že muži to tak nemají. Rozhodnou se pro to (pro ně) nejlepší, za tím si jdou a to si vezmou. A mezitím se baví. My jsme schopné si pořád něco namlouvat a barvit si všechno narůžovo. Když přijde na lásku, chovají se jindy rozumné a úspěšné právničky, novinářky, designérky i hudebnice jako smyslů zbavené. Klidně si začneme s ženatým mužem, patologickým nevěrníkem nebo nedostupným cizincem a říkáme si, že zrovna MY budeme ta výjimka. Že zrovna náš příběh je výjimečný a dočkáme se šťastného konce (prstenu Trinity od Cartiera nebo vlastně čehokoliv, co nekončí pláčem a ubulenými nočními telefonáty s kamarádkami).…
-
Řekni to!
(Boh) Jsou situace, kdy je lepší mlčet. Do některých věcí netřeba se plést a málokdy někdo stojí o váš názor, tak proč se vnucovat. Jenže pak jsou situace, kdy se vaše slovo očekává, kdy byste měli něco říct. Situace, kdy je jasné, že se máte projevit nebo navždy mlčet (a trpět). Pamatuju si, že když jsem poprvé odjížděla na aupair pobyt, dostala jsem od majitelky agentury velmi cennou radu: „Jak si to na začátku po příjezdu uděláš, takové to budeš mít po celou dobu pobytu. Když začneš pracovat nad rámec zdarma, bude to už navždy vnímáno jako samozřejmost, ne pomoc. Nikdo ti nevidí do hlavy a když hned na začátku…
-
Občanka Bohyně
(Boh) Včera jsem se, stejně jako asi všichni, dívala střídavě na dokument Občan Havel, koncert k výročí Sametové revoluce a další dokumenty, které souběžně vysílaly všechny televize. V podvečer jsem ještě byla se svou kamarádkou Limetou, strašně obětavou bojovnicí za spravedlnost, zapálit svíčky na Národní třídě a na Václavském náměstí za pana prezidenta. Nevím, jestli to způsobila zima, světlo svíček, Svatý Václav nebo přítomnost Limety, ale najednou jsem si vzpomněla na hodnoty, za které jsem v životě bojovala. Vybavilo se mi, jak jsme s Limetou rozdávaly letáky při volbě ředitele ČT, jak jsem o pár let dřív všechny prudila se svobodou Tibetu, aktivně podporovala Greenpeace a jako malá holka při Sametové revoluci s tátou chodila…
-
Kdyby láska stačila
(Boh) Miluju seriál Chirurgové. Tedy vlastně Grey´s Anatomy. Nemám ráda českou verzi, nemám ráda dabing ani hlasy některých herců (například v češtině je Izzie ukňučená padavka, ale v originále je to hustá holka z ghetta). Vzpomínám si na jeden díl, který mě strašně oslovil (ne že by to tak nebylo neustále, ale tenhle stál opravdu za to). Na pohotovost přivezli raněné ze srážky metra a hlavními pacienty byla krásná dívka, která byla společně s dalším mužem probodnutá tyčí vejpůl. Pointa byla v tom, že nebylo možné pacienty oddělit tak, aby jeden z nich nezemřel. Dramatičnosti na věci přidával fakt, že pokud se nebude postupovat dostatečně rychle, zemřou oba. Jedinou cestou bylo vytažení tyče. Ten, z jehož strany…
-
Jako pára nad hrncem
(Boh) Má kamarádka (ano, další úžasný a talentovaný člověk) na svém blogu na i.Dnesu napsala krásnou věc: Láska je když…. …se chcete dotýkat milované osoby každým centimetrem svého těla. Láska je když… …chcete být celá uvnitř, jím obklopená, obsáhnout ho beze zbytku, prolnout se absolutně… …rozplynout se v něm jako bílá vločka prvního sněhu… Souhlasím s ní, je to krásné a nesdělitelné, okamžik, klidu a míru, který se Vám rozlije v duši a máte pocit, že Vás nic neohrozí, že jste sice roztáli, ale jste v bezpečí, uvnitř něho a jím obklopená. Pokud tenhle pocit vydrží léta nebo i celý život, je to to nejkrásnější, co vás mohlo potkat. Ovšem…