(FF) Je mi třicet. Jsem samostatná, vystudovala jsem filozofii a od dvanácti se pohybovala ve vyšší společnosti konverzujíc ve dvou světových jazycích. Přesto však nejsem schopna vypravit se na velké společenské akce v klidu. Možná za to může můj vrozený odpor k hromadným oficialitám, možná jen neschopnost důkladně plánovat.
Tenhle rok mělo být všechno jinak. Má představa byla dokonalá. Na přípravu na vánoční večírek jsme měli celé odpoledne! Představovala jsem si sama sebe, jak relaxuji ve vaně s výživnou maskou na obličeji a zábalem na rukou a přemýšlím o vhodných společenských tématech, která budu s klienty, kolegy a šéfy probírat. Co si myslíte o rozpadu eurozóny? Je nový časopis Jana Krause opravdu nezávislým příspěvkem mediální scény? Jaká bude strategie podniku s ohledem na předešlý kvartál? Poté se decentě namaluji, obléknu se do dokonale padnoucích šatů a včas a spořádaně přijdu na akci, kde se neopiju a neřeknu pár lidem, co si myslím. Na noc se vrátím domů. S prémiemi i sebeúctou.

No. A jak to probíhalo ve skutečnosti?
V poledne je ve firmě pusto a prázdno. Všichni si běželi domů nebo kam pro krásu a dobrou náladu, jak nám bylo v mailu nařízeno. Na chodbě potkávám jednoho ze svých ctitelů/stalkerů, který s leskem v očích vyzvídá, co budu mít večer na sobě a pokouší se mě políbit. Uf. Nejvyšší čas vyrazit domů pro krásu a dobrou náladu.

Pojmu zajímavý nápad nechat si cestou z práce domů, jak se tak říká, „vyfoukat hlavu“. Tím přece nemůžu nic zkazit. Bohužel se s kadeřnicí moc nepochopíme a tak o hodinu a půl později, lehčí o sedm stovek, vybíhám ze salónu s hlavou jako dementní lvice. Ano, slibovala mi objem, ale neřekla mi, že mi hlavu protáhne jednou tak na vejšku! Vypadám jak ufo! Účes bryskně pojmenuju šílená družinářka a volám Bohyni.

Jsou skoro čtyři. Za dvě hodiny mám být dokonalá. Chvíli v koupelně pláču nad účesem a pak se rozhodnu to všechno smýt a začít od začátku. Bohužel mi tohle rozhodování zabralo skoro půlhodiny.

Když se svléknu, zjistím, že jsem nějak zanedbala pedikúru. Dělám si pedikúru. A přitom si zničím včerejší manikúru.

Při holení se pořežu. Na ranky přilepuji ubrousky a dostávám šílený hlad. Natírám tělo třpytkami, na které se vzápětí přilepuje mrtvý mol.

Jdu si vařit párky. Ano, budu mít břicho, ale už mi to začíná být jedno. Kromě párků jsem v lednici našla jen tančící rajčata a podivnou škvarkovou pomazánku, takže není čas na hrdinství. V radiu něco říkají o rozpadu eurozóny, ale je mi to taky fuk.

Snažím se třpytkami dosáhnout až na záda a kůže mi prapodivně červená v roztodivných obrazcích.

Odstraňuji z nohy mrtvého mola.

Jdu si zakouřit a přemýšlím o otevření lahve šampaňského.

Zbývá 45 minut. Začínám být lehce nervózní. Jdu se nalíčit. Nový make-up krásně zvýrazňuje vrásky i póry. Umývám se a začínám nanovo.

Přehnala jsem to s tvářenkou. Vypadám jako Marfuška.

Líčení kouřových očí se zvrhlo ve styl panda. Marfušce to dodává takový severský ráz. A severský design (čehokoliv) je podle mě v kurzu.

Vypadám jak klaun po směně a snažím se zkrotit vlasy zdivočelé přemírou stylingových přípravků. Vlasy rozjíždějí večírek už teď. Jejich stav připomíná party k ránu.

Drama vrcholí, silonky se trhají a smrdím párkama. Peněženka se mi nevejde do psaníčka. Jdu bez ní. Bohužel tím i bez lítačky. Ale to je už jiný příběh.

I KDYŽ TO TAK NEVYPADÁ, ZVLÁDLA JSEM TO! JAKO VŽDY.
PŘÍPRAVY BYLY NÁROČNÉ, ALE VÝSLEDEK STÁL ZA TO.

PS: Večírek byl krásný. Já taky. A vrátila jsem se domů s prémiemi i sebeúctou.