(Boh) Pojďme si říct, co slýchá žena o své fertilitě po dvacítce, třicítce a čtyřicítce. Ne že by(ch) se ptala…

Ve dvaceti všichni očekávají, že budete objevovat svět, poznávat muže (klidně i v množném čísle), možná s někým chodit, ale rozhodně byste na nic neměla spěchat, a hlavně ne na dítě. Jsou přece důležitější věci – cestování, vejška, naplňování snů rodičů a okolí (doplňte si cokoliv dalšího). Takže nasloucháte většině, užíváte si, přizpůsobujete se a naivně sdělujete své plány. Což se vám následně vymstí.

Ve třiceti vám najednou všichni začnou připomínat, že není nutné furt někde lítat, Česko je taky krásná země, bylo by dobré se usadit a nedbat tak na kariéru, kterou teda paradoxně nemáte čerstvě po třicítce ani rozjetou, protože jste nedávno vypadla z vejšky. Trochu zmateně a mnohdy dotčeně, protože tohle byste od nejbližších fakt nečekaly, se snažíte obhájit svůj život a dostáváte se do spirály pochybností, ale i hledání své vlastní cesty.

Těsně před čtyřicítkou si už poměrně vytrénovaná na rodinných oslavách, na setkání školy nebo i na zastávce autobusu vyslechnete nevyžádané rady o tom, jak máte snížit svá očekávání, jak práce není všechno (protože jste se po těžkých studiích a náročném začátku kariéry nevzdala a teď konečně sklízíte ovoce a je ten úspěch na vás znát) a že se vám to těhotenství nemusí už podařit. Tik-Tak-Tik-Tak. Poučena z minulé dekády už nevysvětlujete a rozhodně nic o sobě nesdělujete a jen se usmíváte a kýváte. Do toho, že jste několikrát potratila, nebo že jste nepřestala poznávat muže v množném čísle, totiž opravdu nic není.

Po čtyřicítce máte všechno tak nějak na háku, že klidně někomu řeknete, že jste lesba, asexuál, bisexuál, frigidní (opět doplňte cokoliv, a nemusí to být vůbec pravda). Vymyslíte si, že máte zdravotní problémy, že se stěhujete nebo jim rovnou řeknete, že jim do vaší reprodukce a vašeho života nic není, a to všechno s grácií a kouzlem sobě vlastním. Někdy šíp otočíte a rovnou se zeptáte, jak jsou na tom oni se sexuálním apetitem, zda po dvaceti letech stále souloží se svou ženou a jestli chodí ráno kakat. Jen tak pro radost z toho momentu. Dvacet let hromadící se frustrace prostě musí někdy ven. Mimochodem já jsem se takhle jednou opravdu zeptala a bylo to hodně veselé, protože jsem se dozvěděla, že není vhodné se ptát na takové věci, což byla nahrávka na můj smeč: „Jo?! Ale vy se mě na to ptáte neustále, a to vám nepřijde nevhodné?“ Bylo ticho a pak se mi po týdnu tazatel omluvil ve zprávě.

Takže pokud jste po čtyřicítce anebo třeba i dekádu před ní a došly jste do bodu, kdy už vás fakt nezajímají nevyžádané rady, tak je utněte.

Protože víte kdy se dějí zázraky?

Když všechny konečně pošlete do prdele a uděláte si na zázraky ve svém životě prostor. 

Jděte do toho!

Držím palce, myslím na vás!

PS:

V padesáti se vás lidé (asi) zeptají na partnera, pokud nějakého máte, ale možná ani to ne. Protože po padesátce začnete být neviditelná, pokud tedy jako já nemáte malé dítě. To pak jste vidět všude, protože s přístupem výše popsaným (ano, dějí se zázraky a vy posíláte lidi do prdele) se totiž objevíte ve vodách maminek s malými dětmi. A tam, tam je to opravdu hardcore, co se rad do života, a to nejen toho vašeho, týče. Ale o tom zase někdy jindy, tohle téma patří do zákonů a dudlíků, mé rubriky o mateřství po čtyřicítce.

V šedesáti je žena již zcela neviditelná, přesto dost překáží na ulici a na schodech v metru, jak jsem měla šanci vypozorovat. Není společnosti potřebná, její názory nikoho nezajímají. Na druhou stranu šedesátiletý muž… panečku, to je jiná. To je ideální kandidát na křeslo v Senátu, tak akorát mlád na pozici prezidenta a sex symbolu, stejně jako mentora kohokoliv a čehokoliv. Ideální komentátor či host do veřejnoprávní televize nebo rádia, samozřejmě k tématům jako je rovnoprávnost, výchova dětí, dostatek míst ve školkách a dětských skupinách, domácí porody a vyhoření na mateřské. Tak nedivte se, když není dost žen odbornic, které by bylo možno do diskuze také přizvat, ženy stále musí být hlavně koukatelné…