(FF) Když jste hodní a milí lidé, pozvete na předvánoční večírek i bývalou kolegyni, která je chudák sama a advent tráví pláčem u pohádek a písně Půlnoční. Dělám si legraci. Brečím jen na konci těch pohádek. Pozvete ji i přes to, že přinese jen víno, kaki a pomelo, zdrží se ukrutně dlouho, což korunuje výkřiky: „Já už fakt odcházím,“ a odmítne ochutnat skvělé dipy, „protože je v nich ta strašná ovce“. Mimochodem, dipy sklidily velký úspěch a já díky svému konzervatizmu přišla o lahodnou krmi. No, kus jsem si jí odnesla na tričku, až bude hlad, seškrábnu si ji. Celá návštěva „žracího večírku u Bohyně“, o kterém referovala i Dita,…
-
-
Narazit sám na sebe
(FF) „Mohl byste mě pustit sednout? Jsem nemocná,“ zeptala se Mamka pubertálního cikána v tramvaji, který se rozvaloval na sedačce. S ukrutnou nechutí vstal a zahlásil: „Tak takovou p*u jsem ještě neviděl!“ Strnula jsem. A nejen já. K Mamce se naklonil mladý muž sedící za ní: „ Příště si radši vyberte někoho inteligentnějšího.“ „Udělala jsem to naschvál,“ odvětila Mamka klidně. Chápala jsem ji. „Víte, stejně si myslím, že se mu to jednou vrátí. Třeba bude nemocný, starý nebo nebude moci pořádně stát a chodit. A pak jednou narazí sám na sebe,“ usmál se muž. „Že by boží mlýny?“ zapřemítala jsem o karmické obrátce a z tramvaje zahlédla mnicha. Nebo kněze.…
-
Andy Rooney
(FF) Bez uzardění přiznávám, že jsem část tohoto příspěvku opsala. Ale je jsou to věty tak krásné, že se o ně musím podělit. Po nežádoucích účincích antibiotik se totiž můj duševní stav pohybuje na stupnici „Apatie – Mozek po lobotomii“, a až na pár výjimek, kdy se mi na lidské úrovni daří konverzovat hlavně při telefonátech s blízkými, hledám v hlavě krásné věty marně. No popravdě, občas tam teď i normální věty hledám marně. A než bude líp, seznámím vás alespoň se slovy amerického redaktora Andyho Rooneyho, který se narodil už v roce 1919 a o životě říkal například tohle: • Být přátelský a laskavý je víc než mít pravdu.…
-
Panenka, co mě nakopla
(Boh) Mám kamarádky, které jsou nadané a výjimečné. Jsou mi inspirací, oporou, hnacím motorem a zázemím, které nutně ke svému životu potřebuji. I když se momentálně nacházím ve velmi hezkém životním období, bohužel jeho rozpoznávacím znakem je především dřina, trocha odříkání a velký spánkový deficit. Slušně řečeno, do svého velkého kulatého zadku se teď rozhodně nekopu. Jsem spokojená a přijdu si jako superžena, ale někdy mi moje dvě práce a účast v několika projektech leze na mozek. Kdysi jsem se snažila být paní Dokonalá a Neomylná („v každém hovně za kvrdlačku“, jak se říká u nás doma), ale teď, na prahu třicítky, jsem schopná přiznat, že bych si strašně ráda vzala…
-
Éla hop! (Aneb malé Vyzkoušely jsme – Pomáda)
(FF) Je zajímavé, jak umělecké dílo vnímáme pokaždé jinak v kontextu svého života. Je rozdíl, jestli čteme knížku v 15, 25 nebo 35. Pokaždé nás v ní zaujme (pokud je dobrá), něco jiného. Osloví nás něco jiného. Stejné je to i s filmy. A mně se tohle pravidlo naposledy ukázalo na muzikálu Pomáda. Písničky tam jsou pořád stejné a líbí se mi všechny, jen zrovna teď mě oslovily ty pomalejší. Balada, kdy Sandy zpívá o souboji srdce a rozumu. Rizzo přiznává, jak je pro ni těžké přiznat své city okolí a radši si hraje na drsňačku. Strážný anděl, který dokáže poradit, když ho o pomoc poprosíme a požádáme. Nasměruje nás.…
-
Život jako z Ikey
(FF) Není nad to mít návod k použití. Jen tam se totiž dozvíte, že skříň není žebřík, a proto po ní nešplháme, a že když si nevíme rady, prostě někam zavoláme. Ech, kéž by to takhle jednoduché bylo i v životě. „Svůj návod k použití života jsem asi někde ztratila. Nebo vůbec nedostala?“ vzdychla Bohyně a zapnula elektrický šroubovák (Byl to šroubovák? Když se nabíjel, byl tedy elektrický?!). Montovali jsme totiž nábytek. Z Ikey. Sice jsem vůbec nevěděla, proč jsem byla přizvána, ale prý proto, že mě to dostane z deprese a že dokážu lidem dobře říkat, co mají dělat. No, taky zásluha. Chtěla bych bydlet v katalogu z Ikey.…