• Co jsem se naučila...,  Co se nám honí hlavou

    Proč pořád nemám kluka a jak (ne)umím být sexy, aneb co jsem se naučila v květnu

    Úvod do děje: Odmala jezdíme se sestrou s taťkou na závody historických kol, je to taková naše tradice. Letos se (ne)konaly v Karlsruhe, hezkém německém městě a fakt jsme si to užily. Podle fotek z fb, kde ani na jedné nejsem s kolem, zato buď někde piju nebo fotím selfíčka, to vypadá, že jsem moc nezávodila, ale to by byl hrubý omyl. Nahlášeno nás sice bylo 450, na trase nás jezdilo tak 70, zato v jídelně nás bylo věru 600. Věřte ale, že já patřila mezi ty poctivé – fakt jsem ujela 80 kilometrů, spálila se na slunci, (důstojně) reprezentovala naši vlast a narazila si, ehm, zadek. Závody v mé kategorii (historické tandemy) se…

  • Co jsem se naučila...,  Co se nám honí hlavou

    Co jsem se naučila v dubnu

    (FF) Nejvoňavější odrůda růží se prý jmenuje Norma Jeane, na obalu má obrázek Marilyn Monroe. Mám ráda Marilyn a tyhle květy jsou prý velké a bílé, říkala květinářka v naší ulici. Tak kdybyste tenhle fakt potřebovali na květen a červen, tak už o něm víte. „Nemusíte být odborník, abyste druhému pomohli, někdy stačí obyčejná lidskost. Naslouchat druhému, obejmout ho a říct, že všechno bude v pořádku,“ řekla mi v rámci rozhovoru dívka, se kterou jsem připravovala článek o její nemoci. Pravdu má. Jen na to někdy zapomínáme. Nevíme, čím procházejí lidi kolem nás. Netušíme, co se děje v jejich životech a někdy (sama to znám) odsoudíme druhé dřív, než je opravdu…

  • Co jsem se naučila...,  Co se nám honí hlavou

    Duše se skládá z obrazů a jiné radosti života, aneb co jsem se naučila v březnu

    (FF) Začnu dvěma citáty, které jsem někde za uplynulý měsíc přečetla, ale vzhledem k tomu, jak rychle teď všechno plyne, fakt netuším kde: Merle Worth řekl, že duše se skládá z obrazů, nikoli z myšlenek o obrazech, a Chriss Voss zase upozornil, že „Čím bezvýznamnějším se někdo navenek činí, tím důležitější pravděpodobně je (a naopak).“ Hezké, ne? A pravdivé.  Můj šikovný doktor mě pořád tvrdohlavě oslovuje „paní“. I když jsem na registračním formuláři jasně zatrhla, několikrát zakroužkovala „svobodná“ a přidala i pár vykřičníků. Možná jsem neměla přidávat ten grafický návrh našeho svatebního oznámení. Čert ví. Ti dnešní muži. Naštěstí už mi k narozeninám skoro nikdo nepřeje muže. Všichni už vědí, jak…

  • Co jsem se naučila...,  Co se nám honí hlavou

    Co jsem se naučila v únoru, část II.

    (FF) V Mnichově jsem se přichomejtla k demonstraci, v tenerifském Puerto ke karnevalu. Celkově můžu zodpovědně prohlásit, že v Mnichově jsou překvapivě mnohem hezčí policisté, a kdybych to věděla, něco bych ztropila. Nejspíš výtržnost, což v mém podání vypadá asi tak, že bych hodila plastovou láhev od pití do kontejneru na papír a nespala z toho tři dny.   U zubaře „A ty mezizubní kartáčky používáte jak často?“ „Mnnoo, občas.“ „Takže svátečně? Třeba když jsou Vánoce nebo máte narozeniny anebo nastanou jiné slavnostní příležitosti?“ „I na svátek…“ „Tak hlavně, že čas na namalovaný řasy máte.“ Jo, u tohohle zubaře už zůstanu. A na tu extrakci osmiček taky půjdu. A ať…

  • Co jsem se naučila...,  Co se nám honí hlavou

    Zlá hotelová zrcadla, Justin Trudeau a singl večery, aneb co jsem se naučila v únoru

    The truth is out there. Nedívejte se do hotelových zrcadel v půl sedmé ráno, pokud je vám přes třicet. Nemilosrdné světlo a oslepující cizost prostředí vám na tváři ukážou i vrásky, chlupy a pigmentové skvny, o kterých jste doteď ani netušila. Fakt to nedělejte. Navíc mi přijde, že mám doma zrcadlo jaksi vychované, které mi ukazuje jen tu nejlepší verzi mého fyzického já. Ale některá zrcadla tam venku? To jsou zákeřní psychopati. Vypadněte. Kdykoliv vám čas, rodina, peníze, práce, vlastní lenost a uzavření v komfort zone dovolí, jeďte pryč. Za a) uvidíte svoje české nebo moravské pinožení z nadhledu a za b) při troše štěstí při výběru destinace uvidíte čarovné,…

  • cestování,  Co jsem se naučila...

    NIKDO TAM NECHTĚL JET

    (Boh) Bylo to daleko. Byla to SVL (sociálně vyloučená lokalita). Byl to Moravskoslezský kraj. Byla zima, náledí, a když se rozdělovaly trasy, tak tam prostě nikdo nechtěl jet. A tak tam poslali mě. Pražačku. Třetí generaci Vltavou křtěnou. A já jela. Do Osoblažska, Frýdku-Místku a Bohumína. A bylo to to nejlepší, co jsem pro sebe mohla udělat. Nejsou to Teplice, Ústí, Kadaň, ani Varnsdorf. Je to BANIKPIČO.