(Boh) Po hektickém září, plném velkých změn přišel říjen, který vyzkoušel můj systém rozhodování. I když jsem Bohyně, někdy jsem pořádně natvrdlá. A tak mi říjen musel nejen naznačovat, ale taky mě pořádně trknout, aby mi některé souvislosti konečně došly. Celý měsíc byl ve znamení zpátečky. Pro něco jsme se rozhodla, něco udělala a pak toho příšerně litovala. Jednala jsem impulzivně, až potom zapojila mozek a sebemrskala se až do chvíle, než mi říjen ukázal, že jsem se na první dobrou rozhodla dobře a že mé intuice fungují. Zde je několik názorných příkladů: Opila jsem se. Děláme to všichni a nejsme na to pyšní, ale já navíc ukradla chladicí kyblík na víno.…
-
-
Co jsem se naučila v říjnu?
(FF) Že se krevety nejí celé! Ocásek se decentně odkládá na talíř. Tím se vyhnete hysterii, že přes noc zemřete potupnou krevetovou smrtí. Že když se vám hroutí svět, pomůže začít psát blog, vykašlat se na sobeckého milence a nosit vysoké podpatky. Povrchní, avšak účinné. Že někdy člověk musí odjet za město do obskurního hotelu, čvachtat si nohy v Kneippových lázních, potit se v sauně, jíst kaki na sto způsobů, koukat na dřevěnýho kohouta a pít v baru až do zavření, aby našel zase sám sebe. Že největší kýč může být s tím správným člověkem dokonce i romantický. Že nemá cenu šetřit si nejlepší věci na později.…
-
Září bylo mým Velkým třeskem….
(Boh) Září rozhodně nebylo zakončovací etapou tohoto roku. Pro mě určitě ne. Bylo spíš kulminačním bodem, viděno z pohledu října. Nevím, co se stane dál. Nicméně v září veškeré věci nabraly obrovský spád a ve své setrvačnosti pokračují dál a dál. Stalo se nevídané. V září jsem ve své podstatě našla samu sebe – a to po všech stránkách. Dokázala jsem projevit své touhy, pocity, názory, svou nespokojenost i svůj nesouhlas. Vše, čeho jsem se bála, co jsem odkládala „na pak“ nebo dokonce předstírala, že to neexistuje, to vše se tak nějak zhmotnilo do tučně zvýrazněné definitivy a už nebylo cesty zpět. Dokázala jsem dát stopku svým nejbližším a začít…
-
Co jsem se naučila letos na podzim?
(FF) Citát od Henriho Cartiera-Bressona: Dokonalá fotka je okamžik, kdy se dostane do jedné linky rozum, srdce a oko. Že mi někdo může sebrat moc i pravomoc, ale nikdy mi nemůže sebrat sílu a záři. Že život je moc krátký na to, zažít stejný den dvakrát. Že jsem vděčná za své přátele a někdy jsou mí přátelé důležitější než rodina. Že když jsme s někým, koho máme rádi, čas běží mnohem rychleji. A že nikdy nevíme, kdy zase nečekaně vyjde slunce, ale to nám nebrání věřit tomu, že fakt vyjde. Že i když si Bohyně myslí, že není nic horšího než zvadlá zelenina, existuje asi tak sto horších věcí. Tak namátkou:…
