(Boh) Dne 1.11.2011 (ano, je tam těch jedniček příliš…mělo mě to napadnout) jsme se rozhodly dát světu na vědomí, že existuje náš blog. No a protože byla Fatalka celý den na focení, hlásnou troubou jsem byla já. Ze začátku, když jsem se učila, jak se vlastně blog tvoří, bylo moc příjemné psát články jen jedna pro druhou. Nadšeně jsme se chválily a tak trochu zapomínaly na to, že by blog mohl OPRAVDU někdo číst. Což je přece jeho podstata! I tak se mi včera trochu tajil dech a dostávala jsem se do infarktových stavů, a to především v čase mezi odesláním informací o tom, že máme blog a odpovědí adresáta, který si blog už prohlédl. Reakce byly vesměs pozitivní. A trápení v mezičase vlastně ani netrvalo tak dlouho. Nicméně, prožívala jsem to opravdu sama. Femme Fatale nebyla na telefonu, má totiž velmi vlezlou kolegyni, takže jsme si alespoň psaly celý den sms.

12:20 Boh: „Pustila jsem informaci o tom,že máme blog. Mrkni na web.“
12:25 FF: „Jsem v atelieru. Kolika lidem jsi to řekla?“
12:26 Boh: „Jen několika…“
12:27 FF: „Panebože.“
12:30 Boh: „Napsala jsem to i Drahému. To byla asi blbost.“
12:31 FF: „To teda. Když nezvládl ani About, tak jak to všechno rozdejchá?“
12:32 Boh: „Nepomáháš mi!“
12:32 FF: „Promiň. Píšeš o něm hezky, je dospělej, zvládne to. Uvidíme se večer?“
12:35 Boh: „Jo.“

Mezičas u mého Drahého trval několik hodin, takže jsem nakonec to utrpení nezvládla a začala se hlásit o reakci sama.

14:50 Boh: „Mám ještě přítele nebo ze mě bude osamělá spisovatelka?“
14:59 Drahý: „Ještě jsem to nečetl, mám jednání.“

Výborně. Můžu si za to sama. Proč jsem svou kreativitu  raději neuplatnila v háčkování? Například při guerilla knittingu bych byla na čerstvém vzduchu, zkrášlovala bych město a třeba by mě mohli zatknout. Stala bych se rebelkou, co ovládá ruční práce. Takhle budu jako bláznivka, co svým blogem pohřbila vztah a navíc neumí ani háčkovat.

Bože, muži přece nezvládají kritiku. Co jsem to proboha udělala?!

 17:10 Drahý: „Mno.“
17:11 Boh: „Mno co?“
17:20 Drahý: „ Jako že mno, bylo to krásný, ale je na čase se posunout…“

Nemá už jednání, není v ateliéru, takže tohle vážně po sms řešit nebudu. „Co bylo krásný a kam se máme posunout?“ zněla má první věta do telefonu…
(proběhl výživný telefonát)
….před očima temno, bušení srdce, teplo v tramvaji, tupě zírám na gumovou podlahu, dokud nezapípá sms.

17:35 FF: „Dneska to musím zrušit. Jedu z focení domů, je mi nějak špatně.Co ty? Co Drahý?“
17:40 Boh: „Drahý si po přečtení blogu dal se mnou pauzu. Na 14 dní. Prý si to musí všechno rozmyslet. Prý to bylo krásné, ale je čas se posunout dál. Řekl mi to do telefonu. Když jsem jela v tramvaji a nemohla se na nikoho podívat, protože mi bylo jasný, že se polovina lidí dívá na mě. Bílá jak stěna. A hlavou mi běželo: „Co jsem tam napsala. Co jsem tam PROBOHA napsala?!“ Tak jsem jen do ticha řekla: „A do té doby se budeme stýkat?!“ Což zaujalo i ty, co zatím mé telefonování brali jen za otravné… Pak se Drahý začal smát, že mě jen tak zlobil. Až se dostanu z infarktu, zabiju ho. Pořád máš pocit, že je ti špatně?!
17:42  FF: „Fuj, úplně se mi udělalo zle.

No, to mně taky a bohužel ani dneska to není lepší. Mám v hlavě i srdci obrovský zmatek.

 Celou noc jsem bojovala s noční můrou a pak jsem ráno zaspala. Běžela jsem do práce v kulichu, abych nenastydla od mokrých vlasů. Fénování mou novou kulmou nepřipadalo v úvahu. Mám pocit, že mě škrtí sukně a pořád to není ono. Už jsem snědla Milu. Vypila bílý i zelený relaxační čaj a vydala jedno povolení. Stejně mi to nepomohlo. Nakonec jsem Drahému poslala emailem nové pravidlo našeho vztahu. 
Děsíme Bohyni, jen když ji pak můžeme obejmout a uklidnit.

Snad už to příště bude lepší. Vlastně doufám, že žádné příště nebude.