(FF) Papírů si většinou nevšímám. Úřední dopisy za mě musí rozlepovat Bohyně. A pak i řešit. Když mi dá někdo k vyřízení nějaký papír (povinné ručení, zápis do katastru apod.), buď ho přilepím na nástěnku v bytě, kde mám jistotu, že ho za týden přes nános fotek a obrázků a citátů neuvidím, nebo strčím do pruhované krabice, kterou fakt jednou proberu. Vím, že je to nedospělé a musím s tím něco udělat. Jednou.
S tímhle přístupem není divu, že mi naprosto uniklo oznámení dole v domě, že týden nepoteče voda. Samozřejmě, že jsem to zjistila ráno předtím, než jsem měla důležitou pracovní schůzku, na které jsem potřebovala vypadat perfektně. Netušila jsem ovšem, jaké mám vlastně štěstí, protože pořád tekla alespoň studená. Ale protože jsem děvče důvtipné vesnické, ohřála jsem vodu v konvici, popadla půllitr, polévala se jak Dorota u splavu a během pár minut ze sebe zase udělala člověka. Schůzka dopadla dobře. I když mám pocit, že kdybych přišla smradlavá a s mastnými vlasy, ženu naproti stolu by to potěšilo víc. V průběhu horkého letního vzrušujícího dne jsem samozřejmě na domácí patálie zapomněla a hle, jaké bylo mé překvapení, když jsem přišla domů. Neteklo už nic. Prádlo v pračce, žízeň, kterou můžete mít jen po šesti panácích a dvou pivech (porada), tělo ulepené vedrem a lacinými flirty.
Vyřešit tohle bez vody je docela oříšek. Přímo kokosový, ne burský. Prádlo jsem pověsila špinavé (nepřejte si být teď v mé koupelně) a moudře se rozhodla vyprat ho až v moři – protože ano, v celé téhle parádě si ještě balím na dovolenou! Žízeň zahnala růžovým lambruscem, což je stejně chytré jako věšet špinavé prádlo nebo jít na poradu s kolegy do hospody, no a tělo řešit nebudu vůbec. Vnucovat se k sousedům do sprchy nemá cenu. Jsou na stejné souši jako já. Takže prosím, můžu se k vám přijet vysprchovat?