(Boh) Jsem tak trochu idealista. Božská verze šťastného idiota. Když je léto, těším se na podzim, v zimě se těším na jaro a takhle to jde pořád dokola. Večer se těším na další ráno a neděli mám jako přípravný den na další skvělý týden, který na mě čeká. Když něco ztratím, po oplakávání se pomalu začnu těšit na to, co na uvolněné místo přijde. Protože vždycky něco přijde. Alespoň přišlo. Jediné, co mi dělá velké problémy je ztráta lidí. Tu nesu hrozně špatně. Ale zřejmě člověk musí dospět a smířit se s tím, že když skončí letní tábor, všichni kamarádi se rozjedou domů a nenapíšou si už ani liebesbriefe, i když si to slibovali. Protože to tak prostě chodí.
Stýská se mi po mých bývalých, se kterými jsme se rozešli v míru, po kamarádech z Milána, po těch, co odjeli z Čech a hlavně po těch, co odešli navždy. Jediné, co mi pomáhá překonat smutek a stesk jsou emaily a zprávy na facebooku. A pak ještě jedna věc. Dopisy. Papírové barevné dopisy. Přestala jsem se skoro posílat. Sem tam jen pošlu pohlednici nebo vyznání. Kupodivu i přes mojí laxnost ty krásné barevné dopisy stále dostávám. Od kamarádů, kteří to nevzdali, kteří se také těší na zítřek, ve kterém se snad konečně znovu setkáme. Pro rok 2012 mám předsevzetí – budu zase psát dopisy. A navštěvovat svoje kamarády, ať už bydlí v Miláně, Toríně, v Sušici nebo Chicagu. Už teď se na to těším!