(Boh) Když jsem byla mladší, cestou na chatu jsem se vždycky podivovala nad tím, jak se to tak stane, že mladá slečna jezdí v drahém autě. (Většinou se jednalo o vytuněnou blondýnu v něčem, co stálo víc jak milion.) Vzhledem k tomu, že jsem byla zvídavé děvče a tušila kulišárnu, položila jsem tuhle otázku v autě, kde před odpovědí nebylo úniku. Zpětně si vybavuju, že v rámci mé výchovy ve stylu „hodně se uč, ať to někam dotáhneš“, táhly ženy za stejný provaz, zatímco otec jim to dost kazil.
   Babička řekla, že ho nejspíš dostala od rodičů k osmnáctinám nebo za dobré vysvědčení. Což ovšem vyděsilo mojí matku, jelikož jsem vždycky měla samé jedničky a osmnácté narozeniny se neúprosně blížily, a tak zachraňovala situaci historkou o firemním autě, které slečna dostala, protože byla moc šikovná. „Šikovná byla, ale někde úplně jinde,“ prohlásil otec s ledovým klidem. „Ježiši, ty jsi sprosťák, že se nestydíš. Třeba ho má z půjčovny“ okřikla babička tátu, ale ten se nedal. „To máš vlastně pravdu a dostala ho za tisíce najetých kilometrů…bez nehody,“ a spokojeně se svému vtípku zasmál. Já byla zmatená, protože detailní návod na to, jak slečna k  bouráku přišla, jsem teda rozhodně nedostala. (I když tušení jsem měla.) Později mi má matka vysvětlila termín „lehkoživka“ a dalším otázkám učinila přítrž.  Když jsem se pak za pár let s takovými slečnami setkala osobně, došlo mi, že ani to fáro není zadarmo a že zřejmě svou divokost, prořízlou pusu a hlavně svobodu a úctu k sobě samé za jedno fáro a pár kabelek nevyměním.  A celou záležitost jsem pustila k vodě.
   Předevčírem se mi to všechno opět vybavilo. Mé matce se totiž rozbilo auto, které naštěstí ještě bylo v záruce. A tak po dobu opravy dostala náhradní, které ovšem kdesi u řeky ve skalách přestalo fungovat. Za vzniklé útrapy jí ihned přistavili další náhradní vůz, z čehož nebyla tak nadšená. „Dostala jsem tank, rozumíš? Je to velký, nedá se s tím parkovat a bolí mě nohy,“ rozhořčeně křičela do telefonu.  „Tak si posuň sedačku. A co to teda máš?“ „Tank! Říkali, že mi dají Audi ale dali mi tank! Musela jsem dvakrát objet blok než jsem zaparkovala!“ pokračovala a mně docházela trpělivost. „Mami, uklidni se a řekni mi, co je to za auto!“ zasyčela jsem do telefonu! „Tak já se jdu podívat, je to napsaný v zádu,“ a začala pomalu  vylézat z auta, tedy vlastně z tanku. Chvíli bylo ticho a pak nesměle přečetla „Porsche Cayenne. Je to možný?“ zeptala se nedůvěřivě. „Není to možný,“ odpověděla jsem kategoricky a začala jsem se smát. „Není možný, abys TY jen tak dostala Cayenna! Nezlob se, mám tu spoustu práce! Někdo totiž musí v tomhle státě vytvářet hodnoty, aby se jiní mohli prohánět v Porsche. Pa mamma, pa!“
   Tak, a v mých třiceti letech stačil jeden telefonát a mýtus o najetých kilometrech, jakožto jediné „šikovné“ možnosti kterak k fáru přijít byl zbořen. Má matka dokázala, že i padesátileté blondýny, můžou jezdit v drahých autech, když Vesmír a autoservis dá. Jen nevím, jestli je nutné před tím „šikovně“ uvíznout ve skalách.