(FF) S novým vztahem je to jako s novým bydlením. Všechno se změní. Svět se změní. Všechno se zdá být radostné a perfektní a máte pocit, že to tak už bude napořád. Že to nejde jinak. Vstáváte s úsměvem a těšíte se na nový den. Objevujete a radujete se. Mno.
   A pak přijde první měsíc. A druhý. Týdny ubíhají a plíživě jako já do kanceláře v půl jedenácté dopoledne se do snového světa vkládají první mrzutosti. Tu prosakující hadice u pračky, támhle lehce vrzající postel a padající nástěnka. Tu prosakující zvěsti, že nejste jediná žena v jeho náruči, támhle lehce vrzající historka o tom, jak byl venku s kámoši a přitom má na tváři třpytky a na košili make-up (nesnáším laciný klišé!) a do toho padající iluze (vaše). Samozřejmě si nepředstavujete lásku navždy (tamtamtadam pampapadááá), ale tohle?! Kolik toho člověk zvládne opravit a věřit, že to bude lepší? A pak jdete domů májovou nocí, čerstvě posekaná tráva voní, ptáci zpívají, kaštany kvetou a vám konečně dojde, že věci se opravit dají, ale lidé ne. To, jací jsme, máme zakódováno.
   Naši blízcí a přátelé nás sice korigují pro naše dobro a pomáhají nám opravovat naše nevhodné zvyky a charakterové nepěknosti, stejně jako my jim, ale vrozenou povahu nezměníme. A o to asi jde. Najít někoho, koho nebudete chtít opravovat. Kdo vám vymění hadici u pračky a vpustí do bytu proud svěží jako jarní řeka, rozvrže postel přesně tak, jak má, a podepře vaše iluze reálnými plány.