(Boh) To, že jsem těhotná, jsem mu řekla na den invaze ruských vojsk na Ukrajinu. Byl ze začínající války strašně zdrblý. A já si v duchu říkala, že je fakt umění předčít i Putina.
Seděli jsme proti sobě, a tak nějak si povídali o tom, co bude a jak bude, jak je šílené, že bude asi válka a že nevíme ani co máme cítit. Přijela jsem na schůzku ze Sněmovny, kde se ve stoje tleskalo velvyslanci z Ukrajiny a už od ráda toho bylo na mě emočně tak moc, že jsem každou vteřinu přemýšlela o tom, že to „odhalení“ nechám na jindy. Jenže na kdy?
Po tom, co jsem zjistila, že jsem těhotná, tak jsem se odmlčela a moc nereagovala na zprávy, schovávala jsem se za svou novou práci, kterou jsem paradoxně přijala zhruba ve stejné chvíli, co jsem otěhotněla. Dávalo to celé smysl, protože to byla má vysněná práce a on mě nikdy v ničem nebrzdil. Znovu si říkám, že je fakt dobrý si ta přání lépe specifikovat, protože přijmout job, který jsem měla na seznamu prací, které bych chtěla zkusit a následně zjistit, že jsem těhotná, jen potvrzuje, že Bůh má fakt smysl pro humor.
Celou dobu, co jsem věděla, že jsem těhotná, jsem se bála, že mu to všechno vyklopím moc brzo, ještě před genetickými testy, na které jsem čekala a které byly pro mě rozhodující. A které jsem musela opakovat. A víte proč? Protože mi vyšly tak dobře, že si mysleli, že se moje vzorky krve spletly s nějakou dvacítkou. Naše medicína má své tabulky a na ty jsem narážela všude, kam jsem přišla. Taky jsem se bála, že by se se mnou chtěl bavit o potratu a já nějak nechtěla slyšet, že toto by pro něj byla varianta. Znáte to, dobré vzpomínky zůstanou…
Toho stresu bylo fakt hodně a vyrovnávat se s ním mi pomohlo dospět. Naučit se zpracovávat všechno tak nějak víc v klidu a s menšími emocemi byla obrovská výzva pro profesionální drama queen, která jela na vlně hormonů, skrývala těhotenství, pobíhala po Sněmovně a osm hodin v kuse musela poslouchat pana poslance Okamuru, který obstruoval, protože ON měl dost času. Ale JÁ ne, pane Okamuro. JÁ SAKRA NE. Já potřebovala pracovat a mít výsledky.
A tak jsem v den invaze na Ukrajinu seděla ve své kuchyni, pozorovala ho a říkala si, tohle je ta chvíle, kdy se možná vidíme naposledy. Tohle je poslední chvíle, kdy náš vztah je zatížený maximálně výčitkami svědomí z nevěry. Kdy je nám dobře a kdy je to naposledy „dočasně dokonalé“. A jakmile „to“ řeknu, přijdu o chlapa, kterému jsem byla zvyklá se svěřovat. Překvapivě byl jedním z mála, se kterými jsem dokázala tak často a intenzivně komunikovat, říct mu své strachy i se smát úplným blbostem, špičkovat se a během dne přemýšlet, co by na některé věci řekl nebo udělal. Na nikoho jsem takhle nikdy nemyslela, nerespektovala, neobdivovala a nikoho jsem nikdy nenechala tak plynout, jako jeho. Zřejmě díky svobodě bez závazků, které náš vztah měl, a kterou jsme si dávali.
Bylo mi jasné, že tohle všechno zmizí ve chvíli, kdy řeknu: „Jsem těhotná.“ A tak jsem v duchu poděkovala za všechno, co jsme zažili, políbila na rozloučenou náš vztah, naposledy se na něj podívala, zkusila si do paměti vyfotit co měl na sobě i jak vypadal, jaké měl oči, rty, ruce a jak voněl a hodila jsem do toho všeho bombu kolosálních rozměrů. Jak říkám, ten den se mi jako jedné z mála podařilo zastínit i Putina.
Politika je o pocitech a o informacích, stejně jako vztahy. V jednu chvíli je Putin nejhorší člověk na světě a za okamžik se s ním dělíte o přední příčku.
Jak to bylo dál si můžete přečíst zase v pondělí. Hezký týden všem, pá pá!
PS:
1. Dítě je vždy boží požehnání, ale vyřčená věta „Jsem těhotná!“ opravdu nepřináší každému radost a nevlévá mu optimismus do žil.
2. Na právech nás učili „mater sepmer certa est“. Pokud matka je vždy jistá, tak je jasné, že otec je nejistý. A to podepisuji.
3. Podle současné medicíny jsou těhotné ženy po čtyřicítce gerontomatkami. Někdy si říkám, jestli to nebude tím, že tabulky, podle kterých jsme všechny hodnocené, jsou ve skutečnosti ještě mnohem starší.
