(FF) Zatímco rok 2017 jsem věnovala množství prací a projektů, cestování a vydělávání, na jeho konci jsem se rozhodla zvolnit a mít alespoň nějaký osobní život. Když pominu rodinu a koníčky, myslím osobním životem – Tinder. Hned v listopadu jsem se sešla s řeckým spisovatelem, který mi řekl, že jsem nová postava v jeho příběhu. A to se mi nelíbilo. On je přece postava v mém. Takže zatímco on se chtěl bavit o eskalaci drama v příběhu, já jsem přemýšlela, zda mám oholené nohy. Bylo jasné, že to neklapne. Nakonec mi nabídl, že můžeme být přátelé, nebo manželé. Každopádně obě varianty byly bez sexu. Brzy proto následoval chlapec ze Slovácka,…
-
-
Jak okouzlit prince, aneb andante, andante
(FF) Jako lehce zkušená žena těžce po třicítce nepředpokládám, že tam venku jsou princové. Jenže teď jsou noci horké tak, že to člověku snadno poplete hlavu. Dle mého terénního výzkumu můžu říct, že jsou venku svobodní muži kolem čtyřicítky, kteří mají také něco odžito. Někteří z nich asi předpokládají, že čekáme na dokonalého prince a já jim to nechci brát. Ale možná na žádného prince nečekáme, ale snít o pohádkách můžeme, protože jinak bychom z toho randění po třicítce zešílely. Kdo se totiž chce pořád scházet s cizími lidmi? Zvlášť pokud ten někdo je introvert a před každou schůzkou zadumaně sedí oblečený a namalovaný na vaně a přemýšlí, co to…
-
Je věřit v lásku bláznovství, nebo jediný způsob, jak přežít randění?
(FF) Šla jsem v květnu z rande, které nevyšlo, v týdnu, kdy se mě hodně lidí ptalo, jestli jsem už někoho našla, a kdy se ozvalo spoustu ex, protože si uvědomili něco, co už mě teď nezajímá. Horko v ulicích města bylo takové, že jsem ani nevěděla, kdo jsem a co jsem. A čemu vlastně věřím. V televizi při svatbě Meghan a Harryho dojatě říkali, že každá z nás může potkat svého prince. A já jsem trochu ubrekla a bylo lehké tomu uvěřit, když ona byla krásná, on dojatý a oba šťastní a zamilovaní. Trošku těžší bylo uvěřit tomu po stopadesátém rande před lety. Trošku těžší tomu bylo uvěřit po…
-
Zahrajem si polštářovanou?
(FF) Nový randící trend dnešní doby se jmenuje „polštářovaná“. Nespočívá v bitvě ve spodním prádle, i když to může být lákavou součástí, ale v přístupu, kdy se snažíte vyhnout tomu, že randění (hodně) přes třicet (někdy hodně) bolí, je plné neúspěchů, neobratných polibků a trapasů, které vás rozeberou na prvočísla, ale jako jednička si nepřipadáte. A když je vám přes třicet nebo čtyřicet, je to všechno ještě násobeno minulými zkušenostmi, zlomenými srdci apod. Takže co uděláte? Vypolštářujete si tu děsnou realitu, uděláte si ji pohodlnější, aby případný náraz, se kterým cynicky počítáte, tolik nebolel. To si myslíte. Nakonec se ukáže, že náraz bolí úplně stejně, nebo ještě víc. Smysl polštářované…
-
Praha musí být jedna velká seznamka, aneb co jsem se naučila v lednu a únoru
(FF) Když život neví, jak vám dát najevo, že máte fakt začít s dietou, kterou slibujete od Vánoc, zaručí, že vyhlásí v obchodním centru evakuaci ve chvíli, kdy jste přejedená suši a je čas na zákusky. Pět minut jsme nechápaly, co se děje, tak jsme jedly dál. Ani v této dramatické chvíli kamarádka neváhala a klopila do sebe víno jak o život, přestože o život možná mohlo jít, a protože to víno „ je přece tak dobrý, že ho tady nenechám, evakuace neevakuace“. Já jsem se alespoň v běhu ven chtěla seznámit s příslušníky policie, když už z toho nic víc nebude, ale vykázali nás do chráněného prostoru, pěkně za zábrany.…
-
Pomalu zase začínám věřit
(FF) Nechávám tomu volný průběh. Odevzdám to životu. Zjistila jsem, že mě nebaví chodit na rande, postopadesátkrát vyprávět svůj příběh, setkávat se s muži. Znovu říkat, kdo jsem, co jsem, proč jsem, jak jsem, co chci a nechci, pro co stojí za to žít a za co bych se bila jako lvice, i když jsem beránek. Nechce se mi, často to nejsou lidé, se kterými bych měla a hlavně chtěla něco sdílet. Proč to absolvovat? Jen kvůli tomu, abych měla po ruce nějakou historku, až se zase někdo zeptá, jestli UŽ (konečně, proboha, vzpamatuj se! jak takhle můžeš žít?) někoho mám? První rande může být zábavné, ale ne první rande…
