Jestli jsem pro zdravotnický systém byla gerontomatka, tak ve Sněmovně jsem byla úkaz. Stará asistentka. A k tomu ještě tlustá,  následně se zjistilo, že i těhotná. A navíc dělala práci pro stážisty.
Nechápejte mě špatně, taky jsem na vejšce chtěla vzít brigádu ve Sněmovně, je to běžná praxe, ale nějak jsem se k tomu přes cestování a práci u filmu, která byla skvěle placená a taaaak zábavná, prostě nedostala. Stejně jako k těm dětem.

Takže jsem to teď měla double. O dvacet let později jsem se ocitla v systému, který je nějak nastavený už od devadesátek a tak i nějak (ne)funguje. Netuším, jestli ho někdo zpochybňuje, ale já bych ráda, protože si to mohu dovolit.

Teď totiž můžu mít na všechno názor, protože kdo je víc než matka?

Gerontomatka!

Co se stala geronto-asistentkou.

Pokud by tedy někoho zajímal můj názor, tak problém ve Sněmovně je v tom, že poslanci dostávají jednak rozpočet na asistenty a pak taky expertné. Expertné je určené pro pořádání konferencí, zadávání analýz, překladů, nebo třeba jazykové kurzy. Tohle expertné je vždy na rok a když ho poslanec nevyčerpá, padá zpět do rozpočtu.

Na asistovné naopak dostává měsíční peníze, které jsou určené pro asistenty. Jednoho potřebuje v kraji, kde má krajskou kancelář a jednoho až dva má v kanceláři ve Sněmovně. Ti mají na starosti každodenní chod a také vytváření podkladů, načítání materiálů, sjednávání schůzek, vodění návštěv apod. Celý rozpočet asistovného na 2-3 lidi představuje lehce vyšší průměrnou mzdu v Praze, samozřejmě na IČO.  Takže je jasné, proč tuto práci dělají hlavně studenti VŠ.

A já. Stala jsem se tou asistentkou, která načítá materiály a vytváří podklady. Protože jsem byla také vedoucí legislativy v jiné organizaci, tak z úcty k věku (ne asi) mi začali říkat “odborná asistentka”, aby bylo jasné, že nevím, jak funguje tiskárna a kde je kuchyňka. Nevím to do teď.

Běžný chod měl na starosti (mladý) kolega, který nevěděl, že o prázdninách rodím a že má asi 7 měsíců na to, abychom se sladili a stanovili nějakou štábní kulturu.

Přiznám se, že tohle období pro mě bylo nejtěžší. Zjistila jsem, že oproti svým kolegům nejsem moc průbojná a selfmarketing mi moc nejde, byť jsem byla o galusku starší. No dobře, tak o pneumatiku traktoru. Zároveň mé příspěvky do diskuzí přinášely nepříjemné trapné ticho a možná i díky tomu jsem tak nějak neřešila své mateřství, ale Sněmovnu. Snažila jsem se zapadnout a udělat si kontakty, abych pak byla schopná fungovat z domova, kdyby se něco. Asi hormony nebo co, když jsem si myslela, že zapadnu. Jako nezapadám 43 let a najednou jsem si myslela, že dojde k průlomu? No, nedošlo.

Setkání s jinou generací, která byla v absolutní převaze bylo pro mě hodně náročné, při vší úctě ke všem zúčastněným, a fakt jsem si zoufala. Musela jsem se učit obrovskému zenu, když se probírala témata, která jsem probírala už čtvrté volební období a po několika faux pax jsem si slíbila, že už raději nebudu na nic reagovat a ptát se budu jen pokud to bude opravdu urgentní. Moje neuvědomělá věta s lehkým zaúpěním: “Ale proboha, tohle řešíme už čtvrté volební, tohle nebude fungovat, to si nepamatujete?” No, nepamatují. Před 12 lety si vybírali kam půjdou na střední. Ale pamatují si do teď, že jsem to řekla a možná někomu tím přivodila újmu. Minimálně sobě. I tak jsem nakonec kromě asistentky začala dělat i legislativní analytičku pro celou agendu jednoho ministerstva, několik dní před porodem jela na jednání vlády za ministra, a nakonec to všechno se švy po císaři a plně rozkojená. Se všemi svými kolegy vycházím mnohem lépe, protože se už tak nesnažím zapadnou a možná nejsem schopná reagovat na vtipy, či se zapojit do některých akcí, i když bych chtěla, ale když je třeba, aby si někdo něco pamatoval nebo vysvětlil legislativní proces, někteří mi vcelku nesměle volají. A mně tak nějak dochází, že se mě možná báli, což je zcela absurdní, protože jediný, kdo se by se měl bát jsem byla já a můj kolega, který žil v té době v blahé nevědomosti. Jen do chvíle, kdy mi při běhu mezi budovami, kdy běžíte po schodech, po patrech a spojovací chodbou (alias opilou uličkou) nad ulicí Thunovská řekl, že bych něco měla dělat se svou fyzičkou, protože šíleně funím a že mě vezme běhat na ovál. To byla ta chvíle, kdy jsem mu po příchodu do naší miniaturní kanceláře řekla: „Víš proč tak funím? Protože běžím celou dobu v roušce mám astma a jsem v šestém měsíci. A proto tě tak prudím, abys byl precizní, protože musíš všechno umět, abys to zvládnul. Kdybych tu z nějakého důvodu nebyla.“ Ano, než bych se s ním dál bavila o tom, jak bych mohla být hezká, kdybych neměla nadváhu, což mimochodem není poprvé, kdy toto slyším, jsem raději kápla božskou, otočila šíp upřímnosti a vystřelila.

Nějaké otázky? Nechte je v komentářích. Jinak zase v pondělí!