Na co Boh zapomněla

(Boh) Stává se mi to pravidelně. Někam vycestuji, (tím nemám na mysli dovolenou v tureckém hotelu), načerpám spoustu nových zážitků, získám nové kontakty a kamarády a když se vrátím domů, barevná, kreativní, plná optimismu a naděje, po určitém čase mě to tady semele. A přitom tam venku se cítím být více já, mám lepší náladu a většinou hubnu sama od sebe! Vše jde z lehka. Navazuji skvělá přátelství, zažívám neuvěřitelná dobrodružství, dokážu nemožné a vše voní, hraje, hlučí, skučí. Prostě je to jiné a intenzivní. I přes to, že musím platit nájem, účty, přestože i tam jsou dopravní zácpy, zloději, hlupáci a otravné pipinky. Tak jako všude.
   Poprvé jsem odjela na delší dobu z ČR už na základce (prosím pěkně, bez rodičů!) a pak jsem se svého zvyku zmizet na pár měsíců urputně držela. Jsem přeborníkem v cestování na krátké i dlouhé vzdálenosti, zažila jsem kde co a pobyt kdekoliv a s kýmkoliv mi opravdu jde. Nicméně v čem se musím ještě zlepšit, je ponávratová terapie a hlavně udržení zlatého načerpaného standardu. Životního stylu, který bych chtěla mít i v naší republice, pokud tu tedy opravdu mám a musím zůstat. Nechci jen přežívat. 
   Nenaplňuje mě  jít do práce, pak se zastavit na aerobicu nebo v posilovně, případně v hospodě a následně doklopýtat domů a padnout před telku, kde v lepším případě usnu. Samozřejmě někteří jsou takhle šťastní a moc jim to přeju, protože si našli svůj styl. Svůj zlatý standard. Bohužel já ten svůj stále nemám, což mě trápí, takže si ho musím vybudovat. Nemíním skuhrat nad tím, že něco nejde, ale pokusím se najít řešení. Jak už jsem psala v příspěvku Itálie vs. Česko, tento projekt by mi měl pomoci najít sebe samou. Skrze uskutečněné cesty, především ty italské.