(FF) Nechodím do aquaparků. Nemám ráda hromadné akce (proč mi to asociuje masové hroby?), nechci vidět ničí přirození (nemám ráda tohle slovo) a z hromadných sprch mám trauma od té doby, co mě jedna taková hajzlbabka (teda spíš sprchobabka) s razancí příslušnice SS před mnoha a mnoha lety donutila vysvléct se dohana a umýt se mýdlem, zatímco na mě dohlížela. Její latentní lesbické sklony mi došly až mnohem později.
Latentní lesbické sklony mojí kamarádky o pár let dál mi došly mnohem rychleji v aquaparku, kam mě vzala, pod sprchou se dost dlouho dívala na moje prsa, říkala, jak jsou pěkná (její dychtivá slova „malá, ale pevná“ mě ještě dnes někdy budí ze sna hrůzou) a hlavně mě pak lákala k sobě blíž se slovy, jestli mi není zima, že mě zahřeje. Jednou jsem se pak vypravila do sauny i s Bohyní, kde se žádné divné věci nestaly (až na ten žabí pokoj a to, jak Bohyně omdlela, což je strašně vtipná historka, ale není na ni čas), jen jsem tenkrát v sauně neviděla skleněné dveře, takže jsem si málem urazila hlavu.
Když k výše uvedenému ještě přidáme sadistickou učitelku, co mi držela hlavu pod vodou, abych se naučila bublat, protože to budu určitě v životě strašně potřebovat (samozřejmě že na každém pohovoru chtějí, abych bublala), a završíme to mou znepokojivou potřebou ukázat v aquaparku prsa, protože někde na toboganu se mi podprsenka vyhrne ke krku (ach, ty dlouhé minuty, kdy jsem se polonahá bezmocně točila dlouhé minuty v trychtýři, zatímco diváci na terasách přihlíželi, nechápali a vyhlíželi, kde jsou další, obdařenější účastnice soutěže Miss monokini), je asi jasné, jak hodně dychtivá nových zážitků jsem musela být, když jsem se do aquaparku po letech vydala. Chtěla jsem, aby na mě nikdo nekoukal a já si v klidu odpočinula. „Nechci někde chodit nahá, bez make-upu mezi cizími lidmi,“ protestuju. „Nikdo tam nebude, nikdo na tebe nebude koukat a dohlídnu na tebe, aby sis bez brýlí neulomila hlavu u dveří,“ dušoval se kamarád.
Střih. Po dvou hodinách.
Sedím nahá ve venkovní vířivce. Make-up už ze mě dávno stekl, společně se zbytky mé důstojnosti. Okolo stojí asi deset chlapíků, čirou náhodou jsou všichni natočení tak, že na mě vidí. Vypadají, že čekají, až vylezu z vody. „Nebuď paranoidní, kdo by na tebe byl zvědavý,“ snažím se uklidnit sama sebe. „Je tu přece spousta jiných žen.“ Ne, není. Jeden chlápek mi šibalským mrknutím dává najevo, že on by teda zvědavý byl. Předstírám, že relaxuju, strašně mě to baví a že nezačínám mít pocit, že se voda začíná vařit. Připadám si jako humr. Do vířivky skáče chlápek. Má pleš, zapocené brýle, panděro a úlisný úsměv. „Príma relax, když tady takhle nikdo není, co?“ hlaholí. „Ech“, odpovím inteligentně a snažím se zaplout hloub do vody a dělat, že jsem neviditelná. Pleška se přibližuje. Naštěstí ze sauny přichází kamarád a za pomoci úhybného manévru s prostěradlem loví humra z hrnce. Tedy vířivky. Rudá vyžaduji panáka, i když mám právě za sebou rádoby detoxikační kúru.
Takže sečteno a podtrženo: opět jsem několikrát ukázala prsa (ano, tobogan, a nejen on), přišla jsem o oblečení i důstojnost a přesvědčila jsem se, že aquaparky fakt nejsou pro mě. I když… tentokrát se to vlastně obešlo bez lesbiček, bublání a omdlívající Bohyně…