Když vás nahánějí mladíci a duchové z minulosti a nakonec všechno dobře dopadne, aneb co jsem se naučila v prosinci

(FF) V rámci firemních vánočních večírků se mi povedlo něco neuvěřitelného – kromě toho, že jsem vyjela s holými zády, protože si neumím sama zapnout šaty (děkuju, Hani!), jsem asi poprvé dorazila domů v deset a střízlivá. Ne, dělám si legraci. Ale dorazila jsem domů brzy po půlnoci. Sama. A už jsem nešla nikam, kde bych se toulala do rána nebo do dopoledne. Ani jsem se neprobudila v cizím bytě. Nebo v autě. Echm. Taky jsem nezpůsobila žádné scény, skandály a nikdo kvůli mně letos nebrečel. Ani já jsem kvůli nikomu nebrečela. Můžu si gratulovat. Prostě nuda. Nebo jsem toho za poslední léta na christmas parties stihla tolik z výše jmenovaného (všechno), že byl letos (vlastně vloni) konečně klid. Zdá se, že štafetu převzaly mladší a pružnější. Díkybohu!

Poprvé jsem se v rámci náročných předvánočních příprav rozbrečela až ve chvíli, kdy jsem nemohla nacpat stromeček do výtahu a musela jsem ho vláčet do třetího patra. Přišla jsem si singl a ubohá. Nebyl tu nikdo, kdo by mi pomohl a řekl, že to bude dobrý. Že to nakonec budou skvělé Vánoce. Tak jsem si to řekla sama. Naštěstí jsem si zachovala důstojnost a rozbrečela se až v bytě, kam jsem to monstrum (echm, rozkošný zelený symbol Vánoc dotáhla). Heuréka! Pak už opravdu byly svátky kouzelné, rodinné a pohádkové. Čtyři Štědré dny, vánoční Praha a Londýn, rodina, pohádky, světýlka, Louskáček zatančený Anglickým státním baletem, hora jídla, dárků, hora lásky a hlavně ujištění, že na to člověk není sám, svátky nesvátky. A to jako singl potřebujete slyšet nejvíc. Celý příspěvek

Rubriky: Co jsem se naučila..., Co se nám honí hlavou | Štítky: , , , , , , , , , , , , , , | Napsat komentář

Jak si užít v lázních a najít harmonii, aneb co jsem se naučila v listopadu

(FF) Víkendové lázně jsou moc fajn. Skvělé je taky umět se tam chovat jako dáma, což se mi, přestože do nich jezdím každoročně, opět moc nepovedlo. Zjistila jsem, že:

Než ze sebe strhnete župan, pod kterým máte jen miniaturní kalhotky, ujistěte se, že jste na masáž přišla do správného podlaží a do správné místnosti. Že nejste třeba na chodbě… nebo v jídelně. 

„Paní Fatalková, kdybyste nám do té vany příště tak neskákala, ono tím narušíte strukturu vody a z koupele teď nebudete mít nic. Musíte pěkně pomalu, víte?“ Tak buďme rádi, že jsem po té náloži svatomartinského našla tu správnou místnost a trefila do té správné vany, že. Lázeňství není žádná legrace, takže než začnete něco podnikat na vlastní pěst, radši se přeptejte, kam máte skákat, jak rychle, co u toho máte, případně nemáte mít na sobě apod. A mimochodem – smát se ajurvédské masáži, co se jmenuje Pinda, je pubertální. Ale tak osvěžující.  Celý příspěvek

Rubriky: Co jsem se naučila..., Co se nám honí hlavou | Štítky: , , , , , , | 1 komentář

O rande dvou pisatelů, spadlých lustrech a věčném hledání svaté trojice, anebo Co jsem se naučila v říjnu

(FF) Asi takhle: ten prý dospělý samostatný život singl holky po třicítce vypadá většinou asi tak, že člověk pořád hledá práci, chlapa nebo byt. Všechno z toho by mělo být dokonalé, ale protože vám je tolik, kolik je (pořád 30!), tak už víte, že to dokonalé nebude, a sníte alespoň o tom, že vás nalezení něčeho z toho udělá šťastnou. A že platí pravidlo, že když najdete jedno, většinou se pokazí to další. Z čehož vyplývá, že má člověk pořád napilno, což je dobře, protože neřeší blbosti, ale neměl by zapomínat na to používat rudou rtěnku, alespoň občas si vzít podpatky a nenechat sklouznout svoje konverzace k neustálému nadávání na jedno, druhé nebo třetí. Celý příspěvek

Rubriky: Co se nám honí hlavou | Štítky: , , , , , , , , , , , | Napsat komentář

#ProjektVanoce (Projekt Vánoce :-)

(Boh) Mám ráda Vánoce. Mám. Přiznávám se bez mučení. Ale je pravda, že pro mě poslední dobou představují zvláštní čas, kdy mi dochází, že stárnu.
Oprava: Že všichni kolem mě stárnou.
Že jsem čím dál, tím víc zaneprázdněná a nějak pro mě postrádají kouzlo, které dřív měly. Možná je to tím, že jsem jedny Vánoce řešila rozpad rodiny, několik Vánoc jsem byla nemocná, trávila je s někým, kdo Vánoce neměl rád, ale koho jsem měla ráda já, a jedny Vánoce (23.12.) bohužel zemřela babička, která mě vychovávala. Navíc od vejšky byly Vánoce ve znamení státnic, zkoušek nebo hlídání dětí na horách. (O mé kariéře jako au-pair si popovídáme někdy jindy.)
Je to k neuvěření, ale po tak dlouhé době odloučení (neslavení) mi prostě Vánoce začaly chybět. A tak jsem si minulý rok řekla, že chci zase prožít Vánoce, jaké si pamatuji z dětství – teda bez toho požáru od prskavky, ten vynechám. Jenže minulý rok jsem byla nemocná tak moc, že jsem nakonec zůstala v posteli. Sama. Zatímco zbytek rodiny byl nemocný někde jinde. A bylo to celý strašný. Ale připravená jsem byla, dokonce jsem si koupila vánoční náušnice a taky dvě vtipná přáníčka (pro něj a pro ni). Naivně jsem doufala, že budu na Vánoce s někým, ehm tedy v páru. Nebo, že alespoň zažiju vánoční romanci. A upřímně, pořád si nejsem jistá, že silvestrovské tinder rande bych mohla za vánoční romanci počítat, takže ani to se mi  vlastně nesplnilo.

Proto jsem se navzdory všemu, co se v mém životě děje (povětšinou jsou to samé dobré věci) rozhodla rozvzpomenout na to, co jsem na Vánocích měla nejraději a celý měsíc (v kuse !!) Vánoce slavit. Za všechny nepovedený Vánoce, co mě potkaly.

Celý příspěvek

Rubriky: Co se nám honí hlavou | Štítky: , , | Napsat komentář