Je věřit v lásku bláznovství, nebo jediný způsob, jak přežít randění?

(FF) Šla jsem v květnu z rande, které nevyšlo, v týdnu, kdy se mě hodně lidí ptalo, jestli jsem už někoho našla, a kdy se ozvalo spoustu ex, protože si uvědomili něco, co už mě teď nezajímá. Horko v ulicích města bylo takové, že jsem ani nevěděla, kdo jsem a co jsem. A čemu vlastně věřím. V televizi při svatbě Meghan a Harryho dojatě říkali, že každá z nás může potkat svého prince. A já jsem trochu ubrekla a bylo lehké tomu uvěřit, když ona byla krásná, on dojatý a oba šťastní a zamilovaní. Trošku těžší bylo uvěřit tomu po stopadesátém rande před lety. Trošku těžší tomu bylo uvěřit po tisícpadesátém rande teď (přeháním, ale jen trochu). „Vždyť to není možný, jsi hezká, chytrá, vtipná a samostatná,“ říkají jedni. „Já tě chápu,“ říkají ty ženy, které mají s randěním svoje bohaté zkušenosti. Říkala jsem a psala jsem, jak je Tinder hrozný, ale on je jen odrazem reality. Čekáme, že se tam lidé budou chtít seznámit, ale většinou už tam seznámení jsou. Jako v reálném životě. Nebo se navzájem nepřitahujeme, nerozumíme si, nemáme se o čem bavit. Nebavíme se. Nebo to všechno klapne, na jeden večer, týden, měsíc, ale zamilování nepřijde. Stejně věřím, že to má cenu, protože je třeba využít období, kdy mě baví poznávat lidi. Vím o spoustě párů, kteří se seznámili na Tinderu, a vím to z první ruky, takže to není vybájený příběh kamarádky kamarádky. Může to klapnout. Proto má cenu pořád chodit na ty rande. I na to tisícpadesátéprvní. Jen někde musíte brát tu naději. Třeba v pohádkách. 

„No řekni mi jedinou holku, které to vyšlo? No?“ „A co blbá Popelka?!“ Už holky v Pretty woman věděly, která bije!

Pohádky jsou prý na hony vzdálené reálnému životu. Přesto se občas dívám na Popelku (verze 2015). Ta pohádka je chytrá, a vůbec není o tom, že ušmudlaná holka čeká na prince, postavení (ehm) a jeho království, aby nemusela nic dělat. Je vlastně o tom, že i když to nevypadá dobře, i když se zdá, že je náš život předurčen, že to lepší nebude, pořád, i v těch nejhroznějších podmínkách, bychom měli mít odvahu a být kurážní. Protože pak se nám vyplní všechny sny, všechny, které nám našeptává naše srdce. Jo, trochu si u toho sem tam popláču, a pak jdu. Blonďatá už občas jsem, koupila jsem si i modrý šaty, takže jsem ready. Jen jsem teda pochopila, že zatímco čekáme na prince na bílém koni, on může přijet na černém, takže bychom neměly nikoho vyřazovat předčasně. Taky se předpokládá, že my koně máme taky a umíme se o sebe postarat, takže jen piluju lekce jezdectví. Základ mám, takže to vidím optimisticky a doufám, že tohle dobrodružství může o půlnoci začít, ne skončit… A nakonec věřím tomu, že být kurážná a laskavá se vyplatí, i když se prince třeba nakonec nedočkáte. Protože odvaha a dobré srdce je něco, co z každého takzvaně „všedního“ dne udělá den pohádkový. Nejen vám.

Rubriky: Co se nám honí hlavou | Štítky: , , , , , , , , , , , | Napsat komentář

Zahrajem si polštářovanou?

(FF) Nový randící trend dnešní doby se jmenuje „polštářovaná“. Nespočívá v bitvě ve spodním prádle, i když to může být lákavou součástí, ale v přístupu, kdy se snažíte vyhnout tomu, že randění (hodně) přes třicet (někdy hodně) bolí, je plné neúspěchů, neobratných polibků a trapasů, které vás rozeberou na prvočísla, ale jako jednička si nepřipadáte. A když je vám přes třicet nebo čtyřicet, je to všechno ještě násobeno minulými zkušenostmi, zlomenými srdci apod. Takže co uděláte? Vypolštářujete si tu děsnou realitu, uděláte si ji pohodlnější, aby případný náraz, se kterým cynicky počítáte, tolik nebolel. To si myslíte.

Nakonec se ukáže, že náraz bolí úplně stejně, nebo ještě víc. Smysl polštářované spočívá v tom, že toho máte „rozjednáno“ víc. S jedním si píšete a scházíte se, s druhým máte třeba desáté rande, zatímco s někým jiným první. Já jsem samozřejmě nevěděla, o co jde a co se teď na randící scéně děje, proto mě poslední dobou zaráželo, kolikrát mi muži píšou o něčem, o čem jsme se spolu my dva nebavili. Aha, prostě si mě „jen“ spletli. Ono pamatovat si, komu co vykládám, zvlášť když jsou to lži o věku, práci, vztahu, stavu a všem esenciálním o vás, je náročné. Vědět, co jste komu říkali, musí být fuška. Já říkám všem pravdu a na nic si nehraju, protože mi to připadá zbytečné. Nejsem tak čestná, jen si špatně pamatuju a přijde mi zbytečné si navzájem lhát. Takže mě trochu překvapilo, že jsem do skupiny polštářovaných zapadla. Sice nevědomky, ale stejně. Jenže mně se nedaří rozmělňovat pozornost mezi víc lidí. Je to totiž sakra poznat. A tak mi po několika týdnech a měsících došlo, že jsem se do téhle skupiny jedinců, kteří vlastně nic nehledají, jen se rozhlížejí (zatímco doma mají partnerku, manželku, nebo taky ne), většinou jsou nezralí, bojí se odmítnutí, mají komplex nebo nevyřešené rány, nepracují na sobě, sama zapadla ne proto, že bych byla stejná (doufám), ale proto, že jsem si nespecifikovala, co mezi nimi vlastně hledám! Také jsem se šla na seznamku „jen“ podívat. Jenže když to podívání zajde k polibkům a k návštěvám doma, tak už to pro mě intimní prostě je, a basta.

Celý příspěvek

Rubriky: Co se nám honí hlavou | Štítky: , , , , , , , , , , , , , | 1 komentář

Když se vám sex zajídá

Třicítka dostane zprávu od bývalého milence, se kterým se naposledy viděla v roce 2016
M: Jak se máš?
230: Vcelku dobře. Co ty?
M: Jde to. Co chlapi?
230: Co by tě přesně zajímalo?
M: Jestli jsi opečovávaná.
230: Někdy, ale ve vztahu nejsem. A ty?
M: Je to komplikovaný.
230: ?
M: Nejsem moc využíván a nudím se.
230: Aha.
M: Nechceš se vidět? Celý příspěvek

Rubriky: Co se nám honí hlavou | Štítky: , , , , | 1 komentář

Praha musí být jedna velká seznamka, aneb co jsem se naučila v lednu a únoru

V zimě jsem dohromady sežrala několik prasat, krav a tolik kynutého těsta, že se z toho budu vzpamatovávat ještě o Velikonocích, až se budu cpát vajíčky a mazancem.

(FF) Když život neví, jak vám dát najevo, že máte fakt začít s dietou, kterou slibujete od Vánoc, zaručí, že vyhlásí v obchodním centru evakuaci ve chvíli, kdy jste přejedená suši a je čas na zákusky. Pět minut jsme nechápaly, co se děje, tak jsme jedly dál. Ani v této dramatické chvíli kamarádka neváhala a klopila do sebe víno jak o život, přestože o život možná mohlo jít, a protože to víno „ je přece tak dobrý, že ho tady nenechám, evakuace neevakuace“. Já jsem se alespoň v běhu ven chtěla seznámit s příslušníky policie, když už z toho nic víc nebude, ale vykázali nás do chráněného prostoru, pěkně za zábrany. Ano, vesmíre, pochopila jsem, už tedy budu držet dietu. Není třeba dělat tak dramatická gesta. Jen teda dojím tu půlku prasete, co mám v lednici.

 

 

Celý příspěvek

Rubriky: Co jsem se naučila..., Co se nám honí hlavou | Štítky: , , , , , , , , , , , , , , , , , , | 1 komentář