Pro všechny z mé „mikrogenerace“ 1977 až 1983

(FF) Jsme generace, která neměla internet nebo mobily ještě na střední škole. Na střední škole! Nechápu, jak jsme to dali, ale dali! Jsme prý dokonce tzv. mikrogenerace z let 1977 až 1983. Máme společné znaky s mileniály, docela se orientujeme v online světě, používáme iphony a jíme avokádové chlebíčky, a proto někteří z nás nemají hypotéky. Ale stejně dobře nám je, i když žijeme podle vzoru generace před námi, tz. že nás nechává tohle online bláznění chladnými a před digitálním nomádstvím dáváme přednost rodinnému životu a pěstování dýní ne proto, že je teď moderní všechno lokální, bio, eko a kdesi cosi , ale protože to tak přirozeně cítíme a vždycky jsme cítili. Protože proč by to mělo být jinak? Ke svému životu pak nepotřebujeme hashtag organic. Žijeme tak, protože tak žili naši rodiče a babičky a prababičky.

Podívejte se, milí drazí, překvapení – velké brýle ani kostkované košile nevymyslela ani generace po nás, ani ta naše…

Zaslechla jsem, že to naše generace odsr… odnesla nejvíc. Že jsme v podstatě děti vyrůstající a dospívající v komunismu, které pak nestihly naskočit na novou vlnu a v dnešním světě se trochu ztrácejí, protože vyrůstaly v něčem, co dneska dávno neplatí. Jenže ukažte mi na generaci, která se tak trochu nebo dost „lost“ necítila. Ukažte mi rodiče, kteří věděli, co přijde za deset, dvacet, třicet let a dokázali na to děti nějak připravit. Proto si nemyslím, že je některá generace extra výjimečná. Extra výjimečně dobrá nebo špatná. Že by se na některou měly brát extra ohledy. Že to některá generace nejvíc odnesla… My jsme prostě jen už tenkrát nosili flanelky a velké brýle, jezdili na chaty a vandry a netušili, že je to největší hipsteřina. Celý příspěvek

Rubriky: Co se nám honí hlavou, Rychlé tipy aneb Čím žijeme | Štítky: , , , , , , , , , , , , | Napsat komentář

Když vás nahánějí mladíci a duchové z minulosti a nakonec všechno dobře dopadne, aneb co jsem se naučila v prosinci

(FF) V rámci firemních vánočních večírků se mi povedlo něco neuvěřitelného – kromě toho, že jsem vyjela s holými zády, protože si neumím sama zapnout šaty (děkuju, Hani!), jsem asi poprvé dorazila domů v deset a střízlivá. Ne, dělám si legraci. Ale dorazila jsem domů brzy po půlnoci. Sama. A už jsem nešla nikam, kde bych se toulala do rána nebo do dopoledne. Ani jsem se neprobudila v cizím bytě. Nebo v autě. Echm. Taky jsem nezpůsobila žádné scény, skandály a nikdo kvůli mně letos nebrečel. Ani já jsem kvůli nikomu nebrečela. Můžu si gratulovat. Prostě nuda. Nebo jsem toho za poslední léta na christmas parties stihla tolik z výše jmenovaného (všechno), že byl letos (vlastně vloni) konečně klid. Zdá se, že štafetu převzaly mladší a pružnější. Díkybohu!

Poprvé jsem se v rámci náročných předvánočních příprav rozbrečela až ve chvíli, kdy jsem nemohla nacpat stromeček do výtahu a musela jsem ho vláčet do třetího patra. Přišla jsem si singl a ubohá. Nebyl tu nikdo, kdo by mi pomohl a řekl, že to bude dobrý. Že to nakonec budou skvělé Vánoce. Tak jsem si to řekla sama. Naštěstí jsem si zachovala důstojnost a rozbrečela se až v bytě, kam jsem to monstrum (echm, rozkošný zelený symbol Vánoc dotáhla). Heuréka! Pak už opravdu byly svátky kouzelné, rodinné a pohádkové. Čtyři Štědré dny, vánoční Praha a Londýn, rodina, pohádky, světýlka, Louskáček zatančený Anglickým státním baletem, hora jídla, dárků, hora lásky a hlavně ujištění, že na to člověk není sám, svátky nesvátky. A to jako singl potřebujete slyšet nejvíc. Celý příspěvek

Rubriky: Co jsem se naučila..., Co se nám honí hlavou | Štítky: , , , , , , , , , , , , , , | Napsat komentář

Jak si užít v lázních a najít harmonii, aneb co jsem se naučila v listopadu

(FF) Víkendové lázně jsou moc fajn. Skvělé je taky umět se tam chovat jako dáma, což se mi, přestože do nich jezdím každoročně, opět moc nepovedlo. Zjistila jsem, že:

Než ze sebe strhnete župan, pod kterým máte jen miniaturní kalhotky, ujistěte se, že jste na masáž přišla do správného podlaží a do správné místnosti. Že nejste třeba na chodbě… nebo v jídelně. 

„Paní Fatalková, kdybyste nám do té vany příště tak neskákala, ono tím narušíte strukturu vody a z koupele teď nebudete mít nic. Musíte pěkně pomalu, víte?“ Tak buďme rádi, že jsem po té náloži svatomartinského našla tu správnou místnost a trefila do té správné vany, že. Lázeňství není žádná legrace, takže než začnete něco podnikat na vlastní pěst, radši se přeptejte, kam máte skákat, jak rychle, co u toho máte, případně nemáte mít na sobě apod. A mimochodem – smát se ajurvédské masáži, co se jmenuje Pinda, je pubertální. Ale tak osvěžující.  Celý příspěvek

Rubriky: Co jsem se naučila..., Co se nám honí hlavou | Štítky: , , , , , , | 1 komentář

O rande dvou pisatelů, spadlých lustrech a věčném hledání svaté trojice, anebo Co jsem se naučila v říjnu

(FF) Asi takhle: ten prý dospělý samostatný život singl holky po třicítce vypadá většinou asi tak, že člověk pořád hledá práci, chlapa nebo byt. Všechno z toho by mělo být dokonalé, ale protože vám je tolik, kolik je (pořád 30!), tak už víte, že to dokonalé nebude, a sníte alespoň o tom, že vás nalezení něčeho z toho udělá šťastnou. A že platí pravidlo, že když najdete jedno, většinou se pokazí to další. Z čehož vyplývá, že má člověk pořád napilno, což je dobře, protože neřeší blbosti, ale neměl by zapomínat na to používat rudou rtěnku, alespoň občas si vzít podpatky a nenechat sklouznout svoje konverzace k neustálému nadávání na jedno, druhé nebo třetí. Celý příspěvek

Rubriky: Co se nám honí hlavou | Štítky: , , , , , , , , , , , | Napsat komentář