Pomalu zase začínám věřit

(FF) Nechávám tomu volný průběh. Odevzdám to životu. Zjistila jsem, že mě nebaví chodit na rande, postopadesátkrát vyprávět svůj příběh, setkávat se s muži. Znovu říkat, kdo jsem, co jsem, proč jsem, jak jsem, co chci a nechci, pro co stojí za to žít a za co bych se bila jako lvice, i když jsem beránek. Nechce se mi, často to nejsou lidé, se kterými bych měla a hlavně chtěla něco sdílet. Proč to absolvovat? Jen kvůli tomu, abych měla po ruce nějakou historku, až se zase někdo zeptá, jestli UŽ (konečně, proboha, vzpamatuj se! jak takhle můžeš žít?) někoho mám?

První rande může být zábavné, ale ne první rande na tisíc způsobů. Takže to nechávám plavat. Protože si stejně myslím, že ho potkám jen tak, tak jako zatím všechny muže, kteří pro mě nakonec byli důležití. Náhodou. V lese, na parkovišti, u mě v obýváku. Pomalu zase začínám věřit tomu, že se svět může přestat na chvíli točit, když se na někoho podívám. Pomalu věřím tomu, že se zase stanu někým, kdo přitahuje pohledy, když vejde do místnosti, jako když mi bylo dvacet. Pomalu začínám věřit tomu, že se zlomené srdce může zahojit a že vám s tím nakonec pomůže někdo, kdo vás jen  přikryje, dá vám pusu na čelo a nic po vás nebude chtít. Někdo, kdo vám dá dost času a prostoru. Dokud svoje příběhy a svoje tělo nebudete chtít sdílet i vy.

Rubriky: Co se nám honí hlavou | Štítky: , , , , , , , , , | Napsat komentář

Co jsem se naučila v září

(FF) A je tu podzim, čas vrstvit módní kousky, poslouchat Sinatru a líbat se ve spadaném listí, samozřejmě pokud nemáte zánět močáku, nebo milence, se kterým se nemůžete za světla ukazovat, nebo vyhřezlou plotýnku. Je čas na burčák, mladá vína a první svařák. Přichází sezóna zachumlání se v pelíšku a dívání se na filmy a seriály. Na co se koukat? Miluju seriál „This is us“, i když brečím u  každého dílu, líbil se mi „Feud“, protože zbožňuje Susan Sarandon a Jessicu Lange, dál film „This beautiful fantastic“, příjemně lehce děsivé „Marchlands“ nebo „Lightfields“. Klasikou jsou „Stranger Things“. A protože pro vás nemám moc zážitků z bizardních rande, koukněte aspoň na moment na show „Take me out“ tuším na Primě. Tak bude bizáru pro tento měsíc učiněno zadost, uvidíte. To budete koukat. 

Jela jsem na vinobraní do Litoměřic. Když se řekne vinobraní, představím si z neznámého důvodu víno, květinové věnce a Kristlu z Babičky Boženy Němcové, která nese dožínkový věnec paní kněžně. Pokud vás zajímá, jak se singl dívka pobaví na vinobraní, kterážto akce by k hříšným radovánkám mělo přímo svádět, vězte, že nejblíž sexu v regionech jsem byla, když mě neznámý kluk na místní diskotéce uhodil nafukovacím čurákem. Dlužno podotknout, že to nebylo záměrné, o čemž svědčil jeho vyděšený výraz, když jsem se přiblížila barovému světlu a on zjistil, že mi dávno není náct. Ale sorry jako – proto jsem do Litoměřic nepřijela, aby mě někdo uhodil nafukovacím penisem.
Co se nepenisových témat týče, „objevně“ jsem zjistila, že všude řešíme podobné věci, tedy lásku-nelásku, nevěru, lásku, která se nestala a jaká by byla, kdyby se stala, recepty na podzimní polívky, slevy v Lidlu a ano – zase lásku. Rozdíl oproti většímu městu je ten, že zatímco tady v Praze trochu spoléháme na masku anonymity, i když je jasné, že je to jen velká vesnice a stejně o vás všichni všechno vědí, včetně toho, co se nestalo, na menším městě o vás asi všichni všechno ví (taky a hlavně včetně toho, co se nestalo).

Myslím tedy, že naše příběhy singl třicátnic nejsou ničím výjimečné. Podobné se odehrávají po celé zemi a světě. Kdykoli jsem teď cestovala a bavila se s lidmi, všude řešíme lásku, nevěry, nenaplněnou lásku, manželství, krizi v manželství a děti. Jen záleží, kolik párů očí nás přitom sleduje. Na kolika metrech čtverečních se naše drama odehrává. A přiznám se, výhodně skryta anonymitou města, já bych to kolikrát nedala. Dovedu si představit, že bych žila v menším městě nebo na venkově, ale neumím si představit, že bych tam s důstojností zvládla potkávat bývalé, současné a budoucí lásky v takových vztahových propleteních, kterých jsem si všimla a které jsem od žen vyslechla. Protože hovory o lásce jsou mou specialitou. Znáte to – když pokulhává praxe, alespoň se ptáte. Jedno věc je ale jistá: máloco nám nakonec dokáže tak rozzářit oči jako hovory o lásce, ať je to v Londýně, Paříži, Praze, Mikulově nebo Litoměřicích. 

Moje hodná kamarádka mě vzala na konferenci do Mikulova. Abych vyšla ze svého samotářství, které profese sepisovatelství logicky přináší. Ten večer byl prý konferencí odborníků, což jsem podle toho, co se dělo kolem, moc nepoznala. Všichni spíš vypadali jako odborníci na dolce vita. Ten pozdní večer všichni chtěli, abych o nich napsala, a ráno chtěli, abych o nich nic nenapsala a všechny poznámky vymazala. Takže to neškodné, co napsat můžu je, že se raut vydařil, že z terasy zámku je krásný výhled, alkohol tam podávají kvalitní, s muži jsem vedla zajímavé diskuze, v místním nonstopu to žije i poránu… Pak bych ráda napsala, že pán X se málem popral s pánem Y, pánovi Z se líbila moje kamarádka, ale zvítězil pan W, že pán V ji zval na rande slovy: „Pojď na ložnicu!“, což velmi urychluje sled věcí, ale zdá se mi to vyprávění bez konkrétních detailů a jmen takové ploché a bez pointy. Co z večera vyplynulo pro ostatní zúčastněné, nevím, jen tuším, že pár věcí je ještě v řešení, jsou pikantní a já o nich mám zakázáno psát. Takže můžu napsat jen, lidi sjednocuje nejen alkohol, ale i témata jako cestování, kultura a cizokrajné zvyky.
A že když máte vystupovat jako něčí asistentka, nastudujte si aspoň základní info o firmě, pro kterou údajně pracujete. Jinak budete koukat jak sůva z nudlí a budete nucena několikrát použít obehranou hlášku Bridget Jones: „Nevíte, kde jsou tady záchody?“, případně neaktuální „Víte, co se děje v Čečně?“.

 

Rubriky: Co se nám honí hlavou | Napsat komentář

Co dělat a co nedělat v Itálii

(FF) V Itálii jsem s kamarádkou byla na začátku července, takže teď, několik měsíců po, je ideální doba přinést o tom stručný report. Připomenout si šumění moře, křik racků, horké noci, křupavou pizzu, perlivé prosecco, zpocené vlasy a zaprděný vzduch v letadle.

Na dietu a cvičení času dost, času dost, říkám si většinou celé jaro… a pak se o půlnoci noc před odletem zběsile natírám zeštíhlujícím krémem, myslím si, že moje celulitida zázračně zmizí a ráno se probudím s velikostí 36. Probudím se leda s vyrážkou, protože ten krém je otevřený bůhvíjak dlouho, a mažu leda na letiště. Nové plavky si zkouším až pět minut před odchodem na pláž, zjištěnou hrudní nedostatečnost bych ráda dohnala ponožkami, ale ty s sebou jaksi nemám. Že jsem se nějak špatně oholila kolem kotníků, zjišťuju až na pláži a dojde mi, že všechny ty články o plážových bohyních jsou o tom typu žen, co se nikdy nepotí, nikdy nemají mastné vlasy a nemenstruují. Já, obyčejná smrtelnice, se musím vypořádat se svým lehce uvadajícím tělem a ještě se přitom tvářit sebevědomě. Still the same story a moje příprava na dovolenou v kostce. Naštěstí ještě netuším, že pouze v plavkách se ten první den na pláži producíruju poprvé a taky naposledy. 

Celý příspěvek

Rubriky: Co se nám honí hlavou | Napsat komentář

„Jsi trochu divná, ale mně to nevadí“ aneb Co jsem se naučila v srpnu

(FF) Trendem (v zahraničí, tady to moc nepozoruju) začínají být neupravená, reálná selfie a fotky na sociálních sítích, která si na nic nehrají a hledají krásu v obyčejnosti. Snad se to dostane i sem. Že bychom přestali fejkovat dokonalé životy a mohli se tak alespoň trochu zbavit tlaku, který v nás vytváření zdánlivě dokonalých životů vyvolává. A tím reálným, nofilter přístupem se myslí opravdu nofilter. Ne líčení ve stylu klaun nebo pornohvězda a vyfoukané vlasy s tím, že „tahle jsem se právě vzbudila“. 

Pozdě, ale přece vám přináším i své seznamovací zážitky ze srpna. Byla to zas pořádná taškařice. Protože léto bez kovboje je naprd, zalovila jsem opět v kalných vodách online seznamky, té aplikaci, kde muži nazývají ženy mého věku „zoufalkami.“ Doufám, že nám tak říkají jen na Tinderu, že se z toho nestalo obecné označení žen po 30, které nemají muže a myslí si, že když jim skoro ujel vlak, dá se chytnout třeba stop. Chytnout se toho dá spousta, o to nic, ale to už jsem moc odběhla. Chtěla jsem jen říct, že jsem se fakt snažila, lajkovala profily chlapů, i když do reálu měly jejich fotky daleko a občas měli díky filtrům tak vyhlazenou tvář, že by vývojové laboratoře Esteé zajásaly, ale co už. I na schůzky jsem chodila. Stejně ale těžko říct, kdo tentokrát vyhraje prestižní titul Nápadník měsíce. Máme tu muže, který mě na ulici oslovil s tím, že „Ty jsi mi ale pěkná kundička“, dále toho, který mi napsal, zda jsem cigareta, protože jsem smoking hot a chtěl by si můj konec strčit do pusy. Nad rafinovaností a elegancí takových replik mi zůstává rozum stát. Takže dál. Máme tu světáka, co mi napsal, že mě sice nezná, ale je vidět, že jsem taková ta hodná holka a prospělo by mi, kdybych si oblékla delfíní kalhoty a trochu zlobila. Nevím, co to jsou delfíní kalhoty. A vědět to nechci. Jediné, co se mi z oblasti zvířecích oblečků asociuje, je camel toe, ale to asi nemyslel. Dalším účastníkem mé tristní soutěže je řecký spisovatel, který mi po prvním rande psal, že jsem divná, ale jemu to nevadí. Takže těžko teď volit vítěze, že? Takže až mi zas někdo řekne, že jsem sama, protože jsem vybíravá, nemůže se mi divit, že ho uhodím a pošlu do delfíních kalhot. Nejsem vybíravá, prostě nikdo nezbyl!

Celý příspěvek

Rubriky: Co se nám honí hlavou | Napsat komentář