PROČ JSOU TŘICÍTKY STÁLE SINGL

(Boh) S Fatalkou jsme i přes evidentní rozdíly vcelku synchronizované a tím teď nemám na mysli menstruační cyklus, i když by to vlastně spolu mohlo okrajově souviset. To, o čem chci tentokrát poreferovat je naše aktivita na seznamkách. Standardně a vcelku organizovaně se už léta v otázce lásky a vztahů střídáme/míjíme, což není úplně ideální, ale zase můžeme jedna s druhou sdílet své nové romance, případně se podporovat v tom, že to té druhé (momentálně nezadané) určitě vyjde. A když se tak náhodou a zcela výjimečně (takže zatím úplně vždycky) nestane, máme alespoň na chvíli sparring partnera na další hledání a doufání.
Ve své podstatě si nepřeju nic jiného, než aby nám to vyšlo a měly jsme konečně klid. Je děsně úmorné neustále komukoliv, kdo nemá kousek studu v těle (takže většina) vysvětlovat, proč nejsme ve vztahu, zda chceme mít děti, proč jsme tak vybíravé, případně proč jsme s takovým blbcem a ztrácíme s ním poslední plodné roky (či měsíce). Když překročíte určitou věkovou hranici, netrpíte viditelným defektem a nemáte děti a k tomu jste střídavě singl, je téměř společenský úzus se o těchto tématech začít bavit. Za vaší přítomnosti, samozřejmě! Celý příspěvek

Rubriky: Co se nám honí hlavou | Štítky: , , , , | 8 komentářů

Zdánlivě nekonečná show roku 2018, aneb co jsem se vloni naučila

(FF) Jestli byl rok 2017 o tom, jak byla sedmička na jeho konci šťastná, jak jsem se měla báječně, cestovala, vydělávala a skoro nechodila na rande a přitom ten rok byl boží, tak rok 2018 byl opravdová show, kdy všechno lítalo a nic nezůstalo na místě. Jenže při bližším ohledání sebe samé teď musím uznat, že tenhle rok vlastně tak špatný nebyl, i když byl náročný, co se týče práce i osobního života. Upsala jsem se několika pracovním a (nevědomě) i osobním projektům, na které jsem vůbec neměla, ale netušila jsem to. Nakonec jsem to (samozřejmě) dala. Vybrečela jsem stoleté slzy a dnes dobře vím, co jsem měla dělat. Jenže po bitvě je každý generál. A nás, generálů, je tento tok fakt hodně, jak tak kolem sebe koukám.

V tom roce bylo všechno. Myslím. Pro mě. Láska, slzy, bolest, hvězdy, slunce, východy i západy slunce, (ne)pochopení, návraty, pohřby, přiblížení, chlad, inspirace, další slzy, vůně řeky, spalující žár města, loučení, tančení v dešti, benátské noci, vášeň, zklamání, nesmyslná rozhodnutí, vlající záclony Vinohrad a pocit štěstí jen sama se sebou, když u toho nebyl nikdo jiný. To hlavně. A toho se i trochu bojím. Místo nadměrného množství práce jsem se rozhodla pro lepší(?) osobní život. Úspěchy mám pořád opravdovější v práci než v lásce, ale na to jsem zvyklá. Během roku jsem randila se fotografy, politiky, inženýry, majiteli webových studií, ajťáky i PR manažery. Vlastně jsem asi randila se zbytkem Prahy, se kterým jsem za posledních deset let nerandila, což ještě neznamená, že jsem (světo)běhna. Podařilo se mi mužům přiblížit a přestat se bát do té míry, že zhruba v půlce roku přestali být cizinci (myšleno, že za mnou musí letět, když mě chtějí vidět). Pak jsem se zasekla a dál to nešlo. Po posledním milostném karambolu mi lidi doporučovali, ať si dám pauzu, jdu na terapii a přečtu si něco o emocionálně nedostupných mužích. Asi bych si to konečně měla přečíst. A taky si nastudovat něco o emocionálně nedostupných ženách. Protože sama se sebou bychteď nerandila. Fakt. A to není podceňování.

Celý příspěvek

Rubriky: Co jsem se naučila..., Co se nám honí hlavou | Štítky: , , , , , , , , , , , , , , , , | 5 komentářů

Jak jsem rok randila na Tinderu

Ano, znám lidi a nejsou to kamarádi bratrance kamarádky recepční z práce, ale reální lidé, kteří se online seznámili a jsou šťastní. Nepopírám, že se na Tinderu jiní lidé můžou seznámit a nechci nikomu brát iluze. V ruletě taky někdo někdy vyhraje.

(FF) Zatímco rok 2017 jsem věnovala množství prací a projektů, cestování a vydělávání, na jeho konci jsem se rozhodla zvolnit a mít alespoň nějaký osobní život. Když pominu rodinu a koníčky, myslím osobním životem – Tinder. Hned v listopadu jsem se sešla s řeckým spisovatelem, který mi řekl, že jsem nová postava v jeho příběhu. A to se mi nelíbilo. On je přece postava v mém. Takže zatímco on se chtěl bavit o eskalaci drama v příběhu, já jsem přemýšlela, zda mám oholené nohy. Bylo jasné, že to neklapne. Nakonec mi nabídl, že můžeme být přátelé, nebo manželé. Každopádně obě varianty byly bez sexu. Brzy proto následoval chlapec ze Slovácka, který má ňadra přirovnával v jablíčkům a měl takový nepořádek v pokoji, že nemohl ani rozsvítit a tak načnul slivovicu. Asi i díky ní mě líbal divoce a vášnivě. O dva dny později byl na obědě na rande s mou kamarádkou. Zasmály jsme se tomu (trochu hořce) a šly dál.

Následovala letní láska v lednu, protože o Vánocích jsem potkala portugalského fotografa. Bylo to divoké, umělecké a romantické, protože za mnou létal třeba na otočku na dvanáct hodin. Nikdo mi ovšem neřekl, po kolika týdnech či měsících se zasněné vyprávění o portugalských pomerančovních a šepotu korkových hájů promění ve špinavé ponožky v koutě a tolik chlupů a vlasů v koupelně, že bych si z nich mohla sestavit milence nového, ale pro mě to bylo až nepříjemně brzo. Mám o lásce dost přehnané představy, ale tohle plus jeho nevyzrálost a neschopnost se o někoho opravdu zajímat naši romanci zakončilo. Rozešli jsme se kultivovaně, hezky a romanticky v kultivovaných, hezkých a romantických Benátkách. Byla jsem hrdá na to, že moje love story už nekončí pateticky a že se chovám dospěle. K tomu se taky ještě dostaneme.

Celý příspěvek

Rubriky: Co se nám honí hlavou | Štítky: , , , , , , , , , , , , , , , , , , | 6 komentářů

Co jsem se naučila za poslední měsíc

Tahle fotka s tématem lékarník vůbec nesouvisí, ale zase vystihuje atmosféru z anglického pobřeží, kde jsem se snažila potkat Nicka Cavea, abychom si promluvili o vnitřních démonech a tvorbě. Nechápu, že nepřišel.

(FF) Před rokem jsem potkala jednoho hodného a sympatického lékarníka. Měla jsem tenkrát půl hlavy od krve z extrakce osmičky, nemohla jsem mluvit a tuším, že mi kus krvavé sliny nebo slzy lascivně upadl do výstřihu, kde nic moc není, o což rychleji ten svůdný chuchvalec stékal. Byla jsem sexy a lékárnický muž mnou byl vpravdě ohromen. Jistě na mě nikdy nezapomněl. Teď jsem ho potkala znovu. Tentokrát jsem se jen dusila, slzy a sliny mi v objetí opět stékaly do výstřihu a probírali jsme spolu konzistenci hlenu, proč v noci nespím a pak jsem ho nutila, aby mi dal cibulový čaj, který se samozřejmě nevyrábí (každý si ho přece dělá doma sám!). Byl mnou ohromen znovu. Takže až tam přijdu za další rok řešit třeba vaginální mykózu nebo plíseň na nohou, jistě konečně pochopí, že jsem ta pravá, komu má vařit ten čaj a radit, jak spát celou noc! Těším se moc. A on jistě taky. Nevyplývá z toho nic, snad jen, že pokud líčíte na mistra cechu lékárnického, zvolte si alespoň nějaké nenápadné, sexy onemocnění.

Celý příspěvek

Rubriky: Co se nám honí hlavou | Štítky: , , , , , , , , , , , , , , , | Napsat komentář