BOHYNĚ V KAPSLI – CAPSULA HOTEL V BRATISLAVĚ

(Boh) Vydala jsem se na cesty. Fatalka měla nějakou neodkladnou práci…asi sloupek, že…takže jsem na koncert Toma Jonese do Bratislavy jela sama. Vlastně jsem jela s kamarádkou. Opravdovou kamarádkou, ne jakou je Fatalka, která je především má bývalá kolegyně. Viď, mámo! :-)
O Tomovi napíšu jindy, až zpracuji bouři emocí, která mě potkala. (byly to emoce? Opravdu? Nebyly to hormony?)
V rámci svého cestování s touhle mojí kamarádkou, pojďme jí familiérně říkat Docentkou, si ujíždím na divnostech. Ona je totiž celá taková velevážená, chytrá, věhlasná a vcelku zabezpečená a taky zvyklá na pohodlí, a proto ji radostně vystavuji nástrahám levného ubytování, jako je třeba pavlačový dům těsně před spadnutím (v Miláně), nebo ubytování ve skříni – v Capsula hotelu v Bratislavě. Ve čtyřhvězdičkových hotelích umí bydlet každý, ale takový designová skříň, to je jiný kafe. Ano, jedu v emocích a zážitcích. Možná proto, že mě přepych nebaví, pokud ho musím platit. Jinak luxus samozřejmě pokojně trpím. Celý příspěvek

Rubriky: cestování | Štítky: , , | Napsat komentář

FATALKA MÁ SLOUPEK

(Boh) Haló, haló všichni, je to tu! Stačilo jen dvacet let dřít, překonat jednu finanční krizi (ano, tu celosvětovou v roce 2008/2009, naše soukromé finanční krize nepočítáme), několik odchodů ze zaměstnání, ze vztahů, z bytů (těch Fatalka opustila asi nejvíce) a nakonec si počkat, až všechny rychlokvašky odpadnou a nikdo po nich neštěkne stejně jako po novoročním ohňostroji druhý týden v lednu. Tak totiž vypadá kariéra novinářky/spisovatelky/blogerky, která vyrostla v době velkých a těžkých mobilních telefonů, kartiček do knihovny a látkových gumiček a cestovala autobusem. Do zahraničí. Ráda bych dodala, že prvotiny jsme kupodivu psaly na přístrojích značky Mac, ale v té době zrovna Mac patřil do výbavy každého slušného vydavatelství, které bylo řízeno z Německa nebo Francie. Celý příspěvek

Rubriky: Co se nám honí hlavou | Štítky: , , , , | 1 komentář

PROČ JSOU TŘICÍTKY STÁLE SINGL

(Boh) S Fatalkou jsme i přes evidentní rozdíly vcelku synchronizované a tím teď nemám na mysli menstruační cyklus, i když by to vlastně spolu mohlo okrajově souviset. To, o čem chci tentokrát poreferovat je naše aktivita na seznamkách. Standardně a vcelku organizovaně se už léta v otázce lásky a vztahů střídáme/míjíme, což není úplně ideální, ale zase můžeme jedna s druhou sdílet své nové romance, případně se podporovat v tom, že to té druhé (momentálně nezadané) určitě vyjde. A když se tak náhodou a zcela výjimečně (takže zatím úplně vždycky) nestane, máme alespoň na chvíli sparring partnera na další hledání a doufání.
Ve své podstatě si nepřeju nic jiného, než aby nám to vyšlo a měly jsme konečně klid. Je děsně úmorné neustále komukoliv, kdo nemá kousek studu v těle (takže většina) vysvětlovat, proč nejsme ve vztahu, zda chceme mít děti, proč jsme tak vybíravé, případně proč jsme s takovým blbcem a ztrácíme s ním poslední plodné roky (či měsíce). Když překročíte určitou věkovou hranici, netrpíte viditelným defektem a nemáte děti a k tomu jste střídavě singl, je téměř společenský úzus se o těchto tématech začít bavit. Za vaší přítomnosti, samozřejmě! Celý příspěvek

Rubriky: Co se nám honí hlavou | Štítky: , , , , | 8 komentářů

Zdánlivě nekonečná show roku 2018, aneb co jsem se vloni naučila

(FF) Jestli byl rok 2017 o tom, jak byla sedmička na jeho konci šťastná, jak jsem se měla báječně, cestovala, vydělávala a skoro nechodila na rande a přitom ten rok byl boží, tak rok 2018 byl opravdová show, kdy všechno lítalo a nic nezůstalo na místě. Jenže při bližším ohledání sebe samé teď musím uznat, že tenhle rok vlastně tak špatný nebyl, i když byl náročný, co se týče práce i osobního života. Upsala jsem se několika pracovním a (nevědomě) i osobním projektům, na které jsem vůbec neměla, ale netušila jsem to. Nakonec jsem to (samozřejmě) dala. Vybrečela jsem stoleté slzy a dnes dobře vím, co jsem měla dělat. Jenže po bitvě je každý generál. A nás, generálů, je tento tok fakt hodně, jak tak kolem sebe koukám.

V tom roce bylo všechno. Myslím. Pro mě. Láska, slzy, bolest, hvězdy, slunce, východy i západy slunce, (ne)pochopení, návraty, pohřby, přiblížení, chlad, inspirace, další slzy, vůně řeky, spalující žár města, loučení, tančení v dešti, benátské noci, vášeň, zklamání, nesmyslná rozhodnutí, vlající záclony Vinohrad a pocit štěstí jen sama se sebou, když u toho nebyl nikdo jiný. To hlavně. A toho se i trochu bojím. Místo nadměrného množství práce jsem se rozhodla pro lepší(?) osobní život. Úspěchy mám pořád opravdovější v práci než v lásce, ale na to jsem zvyklá. Během roku jsem randila se fotografy, politiky, inženýry, majiteli webových studií, ajťáky i PR manažery. Vlastně jsem asi randila se zbytkem Prahy, se kterým jsem za posledních deset let nerandila, což ještě neznamená, že jsem (světo)běhna. Podařilo se mi mužům přiblížit a přestat se bát do té míry, že zhruba v půlce roku přestali být cizinci (myšleno, že za mnou musí letět, když mě chtějí vidět). Pak jsem se zasekla a dál to nešlo. Po posledním milostném karambolu mi lidi doporučovali, ať si dám pauzu, jdu na terapii a přečtu si něco o emocionálně nedostupných mužích. Asi bych si to konečně měla přečíst. A taky si nastudovat něco o emocionálně nedostupných ženách. Protože sama se sebou bychteď nerandila. Fakt. A to není podceňování.

Celý příspěvek

Rubriky: Co jsem se naučila..., Co se nám honí hlavou | Štítky: , , , , , , , , , , , , , , , , | 5 komentářů