Zahrajem si polštářovanou?

(FF) Nový randící trend dnešní doby se jmenuje „polštářovaná“. Nespočívá v bitvě ve spodním prádle, i když to může být lákavou součástí, ale v přístupu, kdy se snažíte vyhnout tomu, že randění (hodně) přes třicet (někdy hodně) bolí, je plné neúspěchů, neobratných polibků a trapasů, které vás rozeberou na prvočísla, ale jako jednička si nepřipadáte. A když je vám přes třicet nebo čtyřicet, je to všechno ještě násobeno minulými zkušenostmi, zlomenými srdci apod. Takže co uděláte? Vypolštářujete si tu děsnou realitu, uděláte si ji pohodlnější, aby případný náraz, se kterým cynicky počítáte, tolik nebolel. To si myslíte.

Nakonec se ukáže, že náraz bolí úplně stejně, nebo ještě víc. Smysl polštářované spočívá v tom, že toho máte „rozjednáno“ víc. S jedním si píšete a scházíte se, s druhým máte třeba desáté rande, zatímco s někým jiným první. Já jsem samozřejmě nevěděla, o co jde a co se teď na randící scéně děje, proto mě poslední dobou zaráželo, kolikrát mi muži píšou o něčem, o čem jsme se spolu my dva nebavili. Aha, prostě si mě „jen“ spletli. Ono pamatovat si, komu co vykládám, zvlášť když jsou to lži o věku, práci, vztahu, stavu a všem esenciálním o vás, je náročné. Vědět, co jste komu říkali, musí být fuška. Já říkám všem pravdu a na nic si nehraju, protože mi to připadá zbytečné. Nejsem tak čestná, jen si špatně pamatuju a přijde mi zbytečné si navzájem lhát. Takže mě trochu překvapilo, že jsem do skupiny polštářovaných zapadla. Sice nevědomky, ale stejně. Jenže mně se nedaří rozmělňovat pozornost mezi víc lidí. Je to totiž sakra poznat. A tak mi po několika týdnech a měsících došlo, že jsem se do téhle skupiny jedinců, kteří vlastně nic nehledají, jen se rozhlížejí (zatímco doma mají partnerku, manželku, nebo taky ne), většinou jsou nezralí, bojí se odmítnutí, mají komplex nebo nevyřešené rány, nepracují na sobě, sama zapadla ne proto, že bych byla stejná (doufám), ale proto, že jsem si nespecifikovala, co mezi nimi vlastně hledám! Také jsem se šla na seznamku „jen“ podívat. Jenže když to podívání zajde k polibkům a k návštěvám doma, tak už to pro mě intimní prostě je, a basta.

Mít víc polštářů je samozřejmě opojné, marnivé a dekadentní. Budou mi chybět. Velmi těžko se mi jich zbavuje. Vypolštářovávali by mi volné dny, víkendy, večery i osamělé noci, aniž bych doteď věděla, o co jde. Ale vím, že víc polštářů nepotřebuju. Chci jeden. A je mi jasné, že dokud nevyhodím ty frivolní dečky z pohovky, není tam místo pro tu hedvábnou náruč, ve které mám spočinout. Naivní? Možná. Ale berte ženě její sny…

Příspěvek byl publikován v rubrice Co se nám honí hlavou se štítky , , , , , , , , , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

1 komentář u Zahrajem si polštářovanou?

  1. Martin Plešatý Tlouštík napsal:

    Super článek! Výborně napsané. Díky za nové slovo do mého slovníku :-). Musím říct že ten výraz „Polštářovaná“ vystihuje přesně současnou situaci. Všichni se bojíme převzít odpovědnost, věřit druhému, být samostatní a pracovat na vztazích. Díky jednoduchosti a dostupnosti elektronické komunikace pak hrajeme polštářovanou o sto šest, přestože to vlastně ničemu nepomáhá.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *