„Tak já nevím, kočičko“ aneb muži kolem čtyřicítky a zoufalé třicítky

(FF) Jsem narušená a muži, se kterými randím, jsou také narušení. Všichni jsme otřískaní a oškubaní, polámaní, někdo nám ublížil, my jsme někomu ublížili, protože jsme prostě starý a zkušený. Je možná hnusné takhle to napsat, ale je to tak, nebudeme si nic nalhávat. A stejně do toho jdeme. Něco si myslíme, nalháváme, máme svoje očekávání, představy, naděje, touhy. A tak to zkoušíme. Někteří z nás. Chápu, že já sama do toho zmatku vnáším spoustu svých zklamání a boláků. Chápu, že někdo druhý taky. Jen jsem si myslela, že když už se to stane, tak jsme tam ne proto, abychom se drželi za ruce a se šťasným smíchem běželi po louce mezi poletujícími motýli, ale abychom si ty jizvy vyléčili, ne se litovali nebo sebou navzájem pohrdali. Je to moc velké očekávání? 

Chtěla jsem se na to zeptat přímo zástupců mužského pokolení, ale on se zeptal dřív. „Po čem ženy touží?“ zeptal se mě jeden sexuální nápadník poté, co přestal mluvit o knize Nesnesitelná lehkost bytí (prosím vás, intelektuálkám se neříká, že jste měli vždy slabost pro intelektuálky. Většinou za sebou mají stovky hodin intelektuálních konverzací a už fakt nechtějí. Říká se jim, že jsou hezké nebo sexy nebo cokoliv uvěřitelného). „Já nevím. Touží po lásce?“ odpověděla jsem, ale jistá jsem si nebyla. „Po čem touží muži?“ optala jsem se na oplátku. „Chtějí něco dokázat, aby mohli mít sex s krásnými ženam,“ řekl hned bez přemýšlení. „To je všechno?“ zeptala jsem se zmateně. Pokud ano, pak se spousta věcí vysvětluje.

Všichni ti muži kolem čtyřicítky, které jsem během uplynulých let poznala, když došlo na lámání chleba a také jeho natírání, vlastně nikoho nechtěli. Najednou toužili být sami a mít svobodný, do jisté míry pohodlný život. Mít svou práci, kterou měli většinou rádi a záleželo jim na ní, perfektně až úzkostlivě uklizené byty (takže jsem byla ráda, když se ukázalo, že to zas tak perfektní není) a občasné úlety s dvacetiletými asistenkami (modelkami, družičkami, kamarádkami) a nemít žádnou zodpovědnost. Samozřejmě, možná jsem jen nebyla ta pravá. Určitě jsem nebyla ta pravá, pár z nich mi to i řeklo („Jsi fajn“ „Já nemůžu“ „Zatím se nechci vázat, i když je mi stopadesát“), i když jsem na vlastní oči viděla, jak je pro ně taková upřímnost těžká. Nebyla jsem taková, jako si na prvním rande mysleli. Nebyla jsem taková, jako si vysnili na základě mého online obrazu. Spíš odrazu. Ale to je fuk. Jen tím chci říct, že si umím dost jasně představit, že je fakt těžké vzdát se svobody. V té svobodě totiž víte, že vám nikdo neublíží. Taky bych byla čtyřicetiletý kluk na motorce, kdybych mohla. Panebože, já bych byla skvělý cynický Dexter na motorce! Ale já nechci. Protože vím, že svoboda je nádherná a oslňující, ale oddat se druhému je víc. Sdílet život je víc. Mít zrcadlo, někoho, kdo vás do určité míry koriguje a radí vám, podporuje vás a zrcadlí, je víc. Alespoň pro mě.

Takže jsem všechny easy ridery nechala jet dál a jdu dál. Ve svém tempu a sama, i když je ta samota někdy divná. A vím, věřím a doufám, že se k e mně někde někdo přidá. A že to pro něj nebude jen škola v přírodě, vyhlídková jízda, dovolená nebo jedna z  možností, jak strávit léto na chatě a ubít víkend sexem s blondýnou, ale něco víc. Takže asi tak. 

  Za foto děkujeme http://www.annacervinkova.com/.

Příspěvek byl publikován v rubrice Co jsem se naučila..., Co se nám honí hlavou se štítky , , , , , , , , , , , , , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

4 komentáře u „Tak já nevím, kočičko“ aneb muži kolem čtyřicítky a zoufalé třicítky

  1. H. napsal:

    Ahoj třicítky, jak jde randění v době koronavirové?

  2. lada napsal:

    Když mi chlap řekne kočičko, to vážně nesnáším …

  3. Jan Grosman napsal:

    dobrý den, Jano, FF / B, zdá se mi, že třicítky se už trochu vyřádily… ale ještě ne dost.. asi. jste teprv druhá… ne, vlastně třetí dáma, co mne přiměla koupit si ženský časopis!! (byl to zase masakr) (první dáma byla moje dcera blogerka a druhá… vlastně moje první manželka novinářka…) Já bohužel neumím psát, ale Vy tedy rozhodně ano, klobouk dolů. A pozdravujte v nakladatelství, zvyšujete jim náklad!!! jo a ještě komentář, vlastně… . Singl… to je hodně těžká cesta, nebo ne? Je to taky volba, nebo osud. Více se lze dozvědět v mé pojízdné parapsychologicko-pedagogické laboratoři, nebo až naučím sám psát sám. S přátelským pozdravem Jan, pedagog ve výslužbě.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *