Pro všechny z mé „mikrogenerace“ 1977 až 1983

(FF) Jsme generace, která neměla internet nebo mobily ještě na střední škole. Na střední škole! Nechápu, jak jsme to dali, ale dali! Jsme prý dokonce tzv. mikrogenerace z let 1977 až 1983. Máme společné znaky s mileniály, docela se orientujeme v online světě, používáme iphony a jíme avokádové chlebíčky, a proto někteří z nás nemají hypotéky. Ale stejně dobře nám je, i když žijeme podle vzoru generace před námi, tz. že nás nechává tohle online bláznění chladnými a před digitálním nomádstvím dáváme přednost rodinnému životu a pěstování dýní ne proto, že je teď moderní všechno lokální, bio, eko a kdesi cosi , ale protože to tak přirozeně cítíme a vždycky jsme cítili. Protože proč by to mělo být jinak? Ke svému životu pak nepotřebujeme hashtag organic. Žijeme tak, protože tak žili naši rodiče a babičky a prababičky.

Podívejte se, milí drazí, překvapení – velké brýle ani kostkované košile nevymyslela ani generace po nás, ani ta naše…

Zaslechla jsem, že to naše generace odsr… odnesla nejvíc. Že jsme v podstatě děti vyrůstající a dospívající v komunismu, které pak nestihly naskočit na novou vlnu a v dnešním světě se trochu ztrácejí, protože vyrůstaly v něčem, co dneska dávno neplatí. Jenže ukažte mi na generaci, která se tak trochu nebo dost „lost“ necítila. Ukažte mi rodiče, kteří věděli, co přijde za deset, dvacet, třicet let a dokázali na to děti nějak připravit. Proto si nemyslím, že je některá generace extra výjimečná. Extra výjimečně dobrá nebo špatná. Že by se na některou měly brát extra ohledy. Že to některá generace nejvíc odnesla… My jsme prostě jen už tenkrát nosili flanelky a velké brýle, jezdili na chaty a vandry a netušili, že je to největší hipsteřina.

Možná se každá generace snaží ze všech sil vypořádat s tím, v jakém světě vyrostla. Možná to dělá tak dobře, jak umí. A možná se my můžeme naučit něco od nové nebo starší generace a ony něco od nás. Možná by bylo lepší hledat to, co nás spojuje, než pořád poukazovat na to, co nás rozděluje. Mezigenerační spory tu budou pořád. Stará generace, která trvá na svém, protože se jí hroutí svět, a nová generace nechápající, proč trvat na zavedených pořádcích, které třeba už nefungují. Možná je dialog potřebnější než monolog. Možná ubyde i těch depresí, sebevražd a neuróz, které to všechno příliš dokonalé bláznění na sociálních sítích přináší, když spolu budeme mluvit a budeme upřímní. Ukážeme, že náš život není jen avokádový chlebíček, fotka nových hadrů na instáči a skvělej svalnatej kluk. Možná se i nové hadry okoukají, avokádové chlebíčky přejí a svalnatej kluk je naprd, pokud vás v noci nepřikryje peřinou a nepolíbí do vlasů. 

Odmítám se vymlouvat na to, že jsem mikrogenerace, která to měla těžké. Myslím, že to ve finále máme těžké všichni. Ale pevně věřím tomu, že když budeme odvážní a laskaví, jak říká Cinderella (protože to je citát, který od někoho, kdo vystudoval filozofii, čekáte:), pak bude všechno, nebo alespoň to, co dokážeme ovlivnit, úplně v pořádku.

Příspěvek byl publikován v rubrice Co se nám honí hlavou, Rychlé tipy aneb Čím žijeme se štítky , , , , , , , , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *