O rande dvou pisatelů, spadlých lustrech a věčném hledání svaté trojice, anebo Co jsem se naučila v říjnu

(FF) Asi takhle: ten prý dospělý samostatný život singl holky po třicítce vypadá většinou asi tak, že člověk pořád hledá práci, chlapa nebo byt. Všechno z toho by mělo být dokonalé, ale protože vám je tolik, kolik je (pořád 30!), tak už víte, že to dokonalé nebude, a sníte alespoň o tom, že vás nalezení něčeho z toho udělá šťastnou. A že platí pravidlo, že když najdete jedno, většinou se pokazí to další. Z čehož vyplývá, že má člověk pořád napilno, což je dobře, protože neřeší blbosti, ale neměl by zapomínat na to používat rudou rtěnku, alespoň občas si vzít podpatky a nenechat sklouznout svoje konverzace k neustálému nadávání na jedno, druhé nebo třetí.

V rámci mé strhující rychlosti, kterou nepřímo úměrně tomu, jako mi odumírají poslední vajíčka, praktikuju svoje randění (tedy poutavá akce „Jedno rande měsíčně“), jsem měla rande i s cizokrajným spisovatelem. Nesmím psát národnost, protože i když jsem říkala, že o něm psát nebudu, oba jsme věděli, že lžu jako když tisknu. Milého spisovatele jako zastánce dramatické tradice ho zajímalo, jakým způsobem pracuju v příbězích s eskalací drama. No, jak. Odborně přece! Tedy nijak. Největší drama večera tak pro mě bylo, když jsem přemýšlela, jestli mám oholené nohy. Políbil mě na tvář a řekl, že můžeme být přátelé, nebo manželé. Zatím neví(m). Jisté tak jenom je, že to každopádně bude bez sexu. A že když se rozhodnu pro druhou variantu, já bych měla vařit a starat se o děti, zatímco on v pracovně bude psát román. Hezký. Až na to, že tohle je můj plán. Jen musím sehnat tu manželku.

Spadl na mě lustr. Kupodivu jsem nebyla přímo pod ním. Takže jsem se naučila nečumět zbytečně pod lustrem. „To nic, to se tě jen tvůj byt snaží zabít,“ komentovala můj děsivý zážitek Bohyně. Opravu jsem vyřešila po svém zavěsila jsem na pahýl toho, co kdysi býval lustr, krásný lampion z londýnské čínské čtvrti, a když na to přijde řeč, tvářím se před návštěvama eklekticky.

Někdy nedostanete, co chcete, ale vždycky dostanete, co potřebujete. Nevymyslela jsem to já, ale zpívá se to v téhle písničce. Takže kdyby vám bylo těžko na duši nebo lehce nebo vlastně jakkoliv, je to tady: https://www.youtube.com/watch?v=7S94ohyErSw a taky tady https://www.youtube.com/watch?v=__l5_V-qjVw.

Byla jsem v Amsterodamu na koncertu Nicka Cavea. Bylo to nickcaveovské. Dokonalé. Jako tvorba někoho, kdo předává všechno a nic ze sebe si nenechá. Tisíckrát mi během koncertu běhal mráz po zádech a tisíckrát jsem obdivovala jeho génia. Ale plakat, plakat se mi nakonec nechtělo, i když jsem torchu spoléhala na to, že se tam příjemně uvolním. Tak jindy. Bylo to krásné. Bylo to jako dotek něčeho nadpozemského, protože on to byl dotek něčeho nadpozemského. A pak jsme šly vedle do klubu tančit, protože „jééé, to je super muzika, to znám!“. Bodejť by ne, děvenko, vždyť to byla oldies párty. „Někoho mi strašně připomínáš těmi pohyby, když tančíš,“ řekla mi pak zamyšleně sestřička. „Jo, už vím. Toho klauna z Kingova It.“ Tak díky:).

Takže: protančete adventním obdobím klidně jako klaun, pouštějte si dobrou hudbu, nestoupejte si pod lustry, ale pod jmelí, a ať už hledáte chlapa, byt nebo práci, užijte si to naplno!

Příspěvek byl publikován v rubrice Co se nám honí hlavou se štítky , , , , , , , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *