Jak jsem (zase) začala běhat

countryside-1846093_1920(FF) Nevypadám dobře ve sportovním oblečení. Zatímco jiné ženy vypadají nenamalované skvěle, pohybují se jak laně a culík hebkých vlasů se jim rytmicky pohybuje po zádech, já zrudnu po pěti minutách fyzické aktivity, gumička z vlasů mi upadne a většinou se obleču tak, že je mi zima. Ale protože jaro a léto je neúprosné, třicítka na mě začíná být znát a jen s jógou už si nevystačím, rozhodla jsem se odvážně začít zase běhat.
Odhodila jsem botičky a šatičky, a zjistila, že tepláky jsou úžasně pohodlné. Proč je vlastně nenosím každý den, celý den? Stejně mi připadá, že vypadám divně, jako bych si na běžkyni jen hrála. No nic, vybíhám. Po pár metrech mám pocit, že už nemůžu a připadám si zvláštně. Přerývaně dýchám a těžkopádně běžím. Dušu jako slon. Asi špatně našlapuju. A takhle rychle dýchat určitě nemám! Co když dostanu infarkt? Co když se sečtou všechny mé prohýřené noci a krevní sraženina mě oddělá v Kunratickém lese? Och. Pálí mě plíce a možná se mi i točí hlava. Navíc je mi ukrutné vedro. Svlíkám se do tílka, zatímco kolem se klidně prochází páry a rodina s dětmi v kabátech a bundách. Strejdové a otcové od rodin se zájmem přihlíží, jak se snažím nacpat ramínka podprsenky pod tílko. Předbíhá mě už desátý běžec. Jsou to všechno muži, utěšuji se uboze a vzápětí mě mine běžící skupinka puberťaček. Trenér na mě čeká a určitě mě tiše nenávidí. Předstírám, že se mi rozvázala tkanička, abych si alespoň na chvíli odpočinula. Tenhle trik použiju za cestu ještě mnohokrát.
Po třech kilometrech běhu, chůze, fňukání, zavazování tkaniček a nadávek dobíháme k hospodě. Kdybych věděla dřív, že je naším cílem, běžím mnohem radostněji! Dostanu neperlivou vodu (?!) a běžíme dál. Proboha! Na pátém kilometru se trenér začíná nudit, mně už to běhání docela jde (= fňukám jen do kopce a nepálí mě plíce). Pro zpestření tréninku vybíháme do úplně kolmého kopce. Přemýšlím, že upadnu mezi bílé sasanky a zůstanu tam ležet. Stačí mě jen zahrabat. Zbaběle navrhuju, že se pomazlíme v krmelci nebo v jiném lesním přístřešku co je po ruce, jen abych měla chvíli klid na nadechnutí. Trenér odmítá a zpupně běží dál. Cože?! Nenávidím ho. Uřícená se plazím za ním, tiše nadávám až do konce toho vypráskaného výletu a kulhám domů podívat se do zrcadla, superhero-534120_1920jak se mi zpevnil zadek, přičemž si zablokuju záda.
Přežila jsem. Sice nemůžu chodit, nohy mě bolí odshora dolů a do práce druhý den dorazím až odpoledne, ale co. Odteď už budu všude pyšně říkat, že běhám. A že dělám extrémní sporty. Pro mě je totiž, zdá se, každý sport extrémní.

Příspěvek byl publikován v rubrice Co se nám honí hlavou se štítky , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

10 komentářů u Jak jsem (zase) začala běhat

  1. ladyesik napsal:

    K běhání mě přivedla trošku Vanilka, přestože neběhám, ale v duchu trošku ano. A ty mě zase odrazuješ :D Ale článek parádní :D

  2. Bebe napsal:

    Tak jako tenhle článek nemá chybu :-D
    Skvěle jsem se pobavila :-D :-D

  3. udvouverunek napsal:

    Soucítím s tebou. Běh upřímně nenávidím. Od vždy. Motá se mi při něm hlava, pálí mě krk, bolí mě plíce, myslím, že vydechnu naposled, začnu chrchlat ošklivé věci, plivu jako šedesátiletý pijan-kuřák… Přítel (běžec) mi tvrdí, že je to jen proto, že nemám fyzičku a odhodlání. Nesouhlasím. Kdysi jsem hrála volejbal, na tréninku dvakrát týdně, o víkendech zápasy, do toho túry… A to nás tam nikdy nešetřili. Žabáky kolem tělocvičny jsme stihli během hodiny mockrát. Ale prostě běhání nesnesu. Vlastně jsem to hecla jen v jednom období, a to jen kvůli jinému chlapovi. Ze vzteku. Ze smutku. Z nadšení. Zvláštní koktejl pocitů mě donutil několikrát vyběhnout. Rozhodně ale jen na pár kilometrů. A ideálně po tmě. Rudnu totiž taky. A potím se. Fuj. Veronika

  4. florinka napsal:

    Tohle dobře znám, ale ten pocit po běhu, ten za to stojí :)

  5. Anonym napsal:

    Asi si pořídím trenéra :)

  6. Vanilka napsal:

    „Zatímco jiné ženy vypadají nenamalované skvěle…“ Já byla pro změnu včera po dlouhé době plavat a přišlo mi, že jiné ženy vypadají skvěle nejen nenamalované, ale i s mokrými vlasy. Copak jenom u mně jsou vidět různé fleky a pupínky, když je nezamaskuju make-upem? Copak jenom moje vlasy zůstanou připlácnuté k hlavě?

  7. Týna napsal:

    Plánuju taky začít běhat, ale se svým ITˇákem. Takže počítám, že něco podobného bude asi prožívat on :)))) Kdyby to náhodou vyšlo a přemluvila bych ho, tak pak zkusím poreferovat, jestli jsme taky neskončili v sasankách, nebo v jeho podání bych to spíš viděla na krmelec :D

  8. mamifi napsal:

    Ja bych vazne rada jednou napsala neco originalniho, ale zas musim napsat to stejny, ze jsem se u toho clanku hrozne nasmala: krevni srazenina, sasanky a pomazleni v krmitku :D o boze… az doslzim, prectu si to jeste jednou.

    • No, já zase odpovím ve stylu, že nás to těší… Je pravda, že když mi Fatalka poslala článek emailem a v předmětu stálo: Kdyby jsi nic neměla, tak tohle dej na blog, ale asi to není vtipný…, tak jsem si řekla:“Co blbne, ale ok, mrknu na to!“ A pak už jen následovala odpověď:“To nejlepší, co jsi napsala! Hahaha hihihihi hohohoho!“ Sasanky mě taky dostaly a nejlepší na tom je fakt, že ona opravdu byla běhat a opravdu chtěla umřít:-)))) A ano, i mazlení nabízela… Takže děkujeme za komentář. Fatalku to potěší! (boh)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *