Co jsem se naučila v září

(FF) A je tu podzim, čas vrstvit módní kousky, poslouchat Sinatru a líbat se ve spadaném listí, samozřejmě pokud nemáte zánět močáku, nebo milence, se kterým se nemůžete za světla ukazovat, nebo vyhřezlou plotýnku. Je čas na burčák, mladá vína a první svařák. Přichází sezóna zachumlání se v pelíšku a dívání se na filmy a seriály. Na co se koukat? Miluju seriál „This is us“, i když brečím u  každého dílu, líbil se mi „Feud“, protože zbožňuje Susan Sarandon a Jessicu Lange, dál film „This beautiful fantastic“, příjemně lehce děsivé „Marchlands“ nebo „Lightfields“. Klasikou jsou „Stranger Things“. A protože pro vás nemám moc zážitků z bizardních rande, koukněte aspoň na moment na show „Take me out“ tuším na Primě. Tak bude bizáru pro tento měsíc učiněno zadost, uvidíte. To budete koukat. 

Jela jsem na vinobraní do Litoměřic. Když se řekne vinobraní, představím si z neznámého důvodu víno, květinové věnce a Kristlu z Babičky Boženy Němcové, která nese dožínkový věnec paní kněžně. Pokud vás zajímá, jak se singl dívka pobaví na vinobraní, kterážto akce by k hříšným radovánkám mělo přímo svádět, vězte, že nejblíž sexu v regionech jsem byla, když mě neznámý kluk na místní diskotéce uhodil nafukovacím čurákem. Dlužno podotknout, že to nebylo záměrné, o čemž svědčil jeho vyděšený výraz, když jsem se přiblížila barovému světlu a on zjistil, že mi dávno není náct. Ale sorry jako – proto jsem do Litoměřic nepřijela, aby mě někdo uhodil nafukovacím penisem.
Co se nepenisových témat týče, „objevně“ jsem zjistila, že všude řešíme podobné věci, tedy lásku-nelásku, nevěru, lásku, která se nestala a jaká by byla, kdyby se stala, recepty na podzimní polívky, slevy v Lidlu a ano – zase lásku. Rozdíl oproti většímu městu je ten, že zatímco tady v Praze trochu spoléháme na masku anonymity, i když je jasné, že je to jen velká vesnice a stejně o vás všichni všechno vědí, včetně toho, co se nestalo, na menším městě o vás asi všichni všechno ví (taky a hlavně včetně toho, co se nestalo).

Myslím tedy, že naše příběhy singl třicátnic nejsou ničím výjimečné. Podobné se odehrávají po celé zemi a světě. Kdykoli jsem teď cestovala a bavila se s lidmi, všude řešíme lásku, nevěry, nenaplněnou lásku, manželství, krizi v manželství a děti. Jen záleží, kolik párů očí nás přitom sleduje. Na kolika metrech čtverečních se naše drama odehrává. A přiznám se, výhodně skryta anonymitou města, já bych to kolikrát nedala. Dovedu si představit, že bych žila v menším městě nebo na venkově, ale neumím si představit, že bych tam s důstojností zvládla potkávat bývalé, současné a budoucí lásky v takových vztahových propleteních, kterých jsem si všimla a které jsem od žen vyslechla. Protože hovory o lásce jsou mou specialitou. Znáte to – když pokulhává praxe, alespoň se ptáte. Jedno věc je ale jistá: máloco nám nakonec dokáže tak rozzářit oči jako hovory o lásce, ať je to v Londýně, Paříži, Praze, Mikulově nebo Litoměřicích. 

Moje hodná kamarádka mě vzala na konferenci do Mikulova. Abych vyšla ze svého samotářství, které profese sepisovatelství logicky přináší. Ten večer byl prý konferencí odborníků, což jsem podle toho, co se dělo kolem, moc nepoznala. Všichni spíš vypadali jako odborníci na dolce vita. Ten pozdní večer všichni chtěli, abych o nich napsala, a ráno chtěli, abych o nich nic nenapsala a všechny poznámky vymazala. Takže to neškodné, co napsat můžu je, že se raut vydařil, že z terasy zámku je krásný výhled, alkohol tam podávají kvalitní, s muži jsem vedla zajímavé diskuze, v místním nonstopu to žije i poránu… Pak bych ráda napsala, že pán X se málem popral s pánem Y, pánovi Z se líbila moje kamarádka, ale zvítězil pan W, že pán V ji zval na rande slovy: „Pojď na ložnicu!“, což velmi urychluje sled věcí, ale zdá se mi to vyprávění bez konkrétních detailů a jmen takové ploché a bez pointy. Co z večera vyplynulo pro ostatní zúčastněné, nevím, jen tuším, že pár věcí je ještě v řešení, jsou pikantní a já o nich mám zakázáno psát. Takže můžu napsat jen, lidi sjednocuje nejen alkohol, ale i témata jako cestování, kultura a cizokrajné zvyky.
A že když máte vystupovat jako něčí asistentka, nastudujte si aspoň základní info o firmě, pro kterou údajně pracujete. Jinak budete koukat jak sůva z nudlí a budete nucena několikrát použít obehranou hlášku Bridget Jones: „Nevíte, kde jsou tady záchody?“, případně neaktuální „Víte, co se děje v Čečně?“.

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Co se nám honí hlavou. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *