Co dělat a co nedělat v Itálii

(FF) V Itálii jsem s kamarádkou byla na začátku července, takže teď, několik měsíců po, je ideální doba přinést o tom stručný report. Připomenout si šumění moře, křik racků, horké noci, křupavou pizzu, perlivé prosecco, zpocené vlasy a zaprděný vzduch v letadle.

Na dietu a cvičení času dost, času dost, říkám si většinou celé jaro… a pak se o půlnoci noc před odletem zběsile natírám zeštíhlujícím krémem, myslím si, že moje celulitida zázračně zmizí a ráno se probudím s velikostí 36. Probudím se leda s vyrážkou, protože ten krém je otevřený bůhvíjak dlouho, a mažu leda na letiště. Nové plavky si zkouším až pět minut před odchodem na pláž, zjištěnou hrudní nedostatečnost bych ráda dohnala ponožkami, ale ty s sebou jaksi nemám. Že jsem se nějak špatně oholila kolem kotníků, zjišťuju až na pláži a dojde mi, že všechny ty články o plážových bohyních jsou o tom typu žen, co se nikdy nepotí, nikdy nemají mastné vlasy a nemenstruují. Já, obyčejná smrtelnice, se musím vypořádat se svým lehce uvadajícím tělem a ještě se přitom tvářit sebevědomě. Still the same story a moje příprava na dovolenou v kostce. Naštěstí ještě netuším, že pouze v plavkách se ten první den na pláži producíruju poprvé a taky naposledy. 

„Ti říkám, ta česká holka se hned spálila jak prase. Kam se na ni hrabe támhleto křeslo!“

Znáte ty stereotypní historky o  Češích, kteří někam přijedou, hned se vyvalí i se svými sýrovitými těly a první den se spálí jak prasata? Mno. Ráda bych působila jako zkušená a světaznalá žena, ale ano – přijela jsem, šla na pláž, přes poledne usnula a dílo zkázy bylo dokonáno. Hekám, kupuju předražený krém po opalování a tričko, ve kterém strávím zbytek pobytu, a doufám, že se mi povede alespoň jedno selfíčko, na kterém nebudu vypadat jako rudý bolševistický nok. Taky kvůli spáleným zádům nemůžu jít na rande. Ne proto, že bych se hned na první chůzce potřebovala válet na zádech, ale neustále se ošívat, drbat a vykřikovat „To není svrab, vážně!“ na muže moc nezabírá. A spolucestujícím v letadle to nepřijde vtipný už vůbec. Osobně ověřeno.

Držet dietu v Itálii je naprostý nesmysl. I když jste nestihli zhubnout těch pár kilo, co vás dělí od dokonalého bikiny body, tak Itálie je prostě jídlo. A pití. Pizza, pasta, spritz, prosecco, zmrzlina, dezerty a znova, takže jet do Itále s tím, že budete držet dietu, je zcestné. Je to něco, jako říct: tak jo, vyspíme se spolu, ale nic se tím mezi náma nemění. 

Italské „Seznámilijsmesevknihovně“ alias Tinder je mizerný. Je tragický trochu jinak než český, ale pořád tragický. Samí ti Luigiové a Giovanniové mají většinou vystudovanou University of Life a pyšně se prezentují fotkami do půl těla, pózují tu s tygrem, tam na pláži a nejlíp všechno dohromady. V reálném životě se snaží zaujmout výkřiky „Bella bella“ a „I love you, beautifull“, což je pro ženu po 30 většinou už jen připomínkou dobrodružnějších časů, kdy pro ni Sex on the beach neznamenal jen ulepený koktejl, ale i ulepená stehna. Asi jste pochopili, že jsem ve finále žhavé italské dobrodružství neprožila. Jediný láskyplný vztah, který jsem navázala, byl s jídlem, mořem a soumrakem. To mě vzalo za srdce. Ale Giovanni ne.

Celkově se dá říct, že se randění od dob Romea a Julie hodně posunulo. Třeba Matteo mi k ránu poslal tak odhalující fotku sebe sama, že mi její parametry (délka, šířka, rosný bod) vyrazily espresso z ruky. Na pláži to ovšem vypadalo úplně jinak. „Že by sem na pláž chodili svobodní, hezcí a nezadaní muži, to se říct nedá,“ rozhlédla se hned první den bezradně po pláži kamarádka, zatímco se vedle sedící muž východní národnosti poškrabal na chlupatém panděru a upšoukl si tak mohutně, až má čtyřicetikilová kámoška málem odlétla i s lehátkem. Nezbývalo než doufat, že se objeví aspoň hezcí karabiniéři nebo někdo online. Naše hodnocení fotek místních chlapců na seznamce nabíralo obrátky s přibývajícím večerem a ubývajícím proseccem: „Všichni jsou to floutkové, někteří tak dokonce i vypadají.“ „Co si ten Umberta pořád hledá v těch gatích?“ „Tomuhle bych takovou lískla už od pohledu!“ Takže se nedivím, že se s tak romantickými, citlivými a hodnými ženami nikdo nechtěl sejít. Muži, kteří byli kilometr od nás, se po krátké konverzaci rázem ocitali 10 mil daleko. I sousedi byli rádi, když jsme šly konečně spát a přestaly o půl čtvrté ráno na balkoně řešit, že je v našem věku důležité uvěřit v lásku i po tom všem, co jsme stihly v životě provést. Pravda, první večer na nás ťukali, ať to ztlumíme, druhý den pochopili, že máme očividně tolik problémů samy se sebou, že nemá cenu to zkoušet a nechali nás planě filozofovat. Na konci pobytu celý hotel tleskal radostí, že ty postarší asiRusky, které si za celý pobyt ani jednou nepovyrazily, konečně odjíždějí. 

Osvěžující na Itálii je, že je plná emocí, života, radosti, umění, prostě šupito presto, které mi tady občas chybí. A které ve mně občas chybí. Osvěžující na návratu domů je, že si italský přístup k životu můžu dovézt sem. A doufat, že nevyprchá dřív než moje zběsilé opálení. 

Příspěvek byl publikován v rubrice Co se nám honí hlavou. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *