JEŠTĚ ŽIJEME

Boh: „Dej mi téma, nebo mi jebne. Začnu zase psát! O čemkoliv.“
FF: „Co ukázat naše fotky?“
Boh: „No, to je teda téma.“
FF: „Viď?“
Boh: „A kde je tam to psaní?“
FF: „No, jako že ještě žijeme.“
Boh: „Ach jo.“


No, tak tady máte ty fotky a hlásím, že ještě žijeme.

PS: Jsem momentálně nemocná, což není dobrý. Jsem workoholik na neschopence, takže o tom, jestli budu dlouho žít, se dá dost polemizovat, protože buď začnu psát, nebo se o mně začne psát jako o ženě, co se doma zabila, případně někoho zabila. Viděla bych to na střelbu z okna nebo upuštění nějakého předmětu z okna, asi kadidelnice, na hlavu nic netušícího kolemjdoucího. Tu střelbu musím promyslet, protože nemám zbraň, a i když u nás v ulici se nachází lovecký krám, nejsem si jistá, že chci kvůli tomuhle nákupu porušovat zákaz vycházek. Ne že by tenhle přestupek v případě střelby po lidech někdo řešil, ale osobně se bojím, že se přes ty vycházky nepřenesu. Takže mi zbývá ta kadidelnice. Květináče na okně nemám. Kadidelnici ano.

Ještě jsem nepřišla o rozum, i když chvílemi mám pocit, že už je to tu, tak mi dochází, že pokud nechci nadobro zešílet, budu si muset najít jinou činnost, než je práce a zabíjení (se). A tak mě napadlo psaní, protože nemám chuť se vzdělávat, četba mě zatím moc nebaví, všechno na HBO a Netflixu jsme viděla a cvičit nesmím a nechci. Stačí, že trpím tím, že jsem zavřená doma, není třeba mi víc nakládat.
Fatalka mi téma dát nechce, tak mě napadlo, že byste mi ho mohli dát vy.
Pište do komentářů o čem bych měla psát.
Já si něco vyberu.
Anebo taky ne. (Napsala a šla sledovat chodce z okna).

Rubriky: Co se nám honí hlavou | Štítky: , , , , , | 5 komentářů

DOČASNĚ ZAVŘENO (před stalkingem)

(Boh) Nikdy mi nevadilo být otevřená. V práci i v osobním životě uznávám transparentnost  do určitého levelu, který je možná o trochu vyšší než je celorepublikový průměr, ale mně se zatím tenhle přístup vždycky osvědčil. Co sdělovat nechci, to nesděluju. Na sociálních sítích, i v osobním životě. Člověk musí mít svá tajemství, sny, bezpečný prostor, zahrádku, kterou mu kdejaký blb svými chytrystikami hned nepošlape. Protože buďme upřímní, čí je to nakonec vina, že nám někdo zplundoroval zahradu a sežral všechno ovoce, včetně těch nepodstatných rybízů u plotu? No naše. Ne proto, že jsme ho tam pustili, ale protože jsme nenastavili při vstupu pravidla a neseznámili ho s podmínkami pobytu. Musíte si uvědomit, že ne každý má takovou zahradu jako vy, ne každý ví, jak se v ní má chovat a jen málokdo ví, kolik úsilí to stojí ji vybudovat, udržovat a vlastnit. Být veselá holka, co si nestěžuje, ani když je v totálním průseru, má prostě i svá negativa, ale o tom by mohl být jiný článek. 

Tohle jsou poznatky, jejichž získávání bylo bolestivé a uplakané. A přesto tak cenné.
Celý příspěvek

Rubriky: Co jsem se naučila... | Štítky: , , | 2 komentáře

BOHYNĚ V KAPSLI – CAPSULA HOTEL V BRATISLAVĚ

(Boh) Vydala jsem se na cesty. Fatalka měla nějakou neodkladnou práci…asi sloupek, že…takže jsem na koncert Toma Jonese do Bratislavy jela sama. Vlastně jsem jela s kamarádkou. Opravdovou kamarádkou, ne jakou je Fatalka, která je především má bývalá kolegyně. Viď, mámo! :-)
O Tomovi napíšu jindy, až zpracuji bouři emocí, která mě potkala. (byly to emoce? Opravdu? Nebyly to hormony?)
V rámci svého cestování s touhle mojí kamarádkou, pojďme jí familiérně říkat Docentkou, si ujíždím na divnostech. Ona je totiž celá taková velevážená, chytrá, věhlasná a vcelku zabezpečená a taky zvyklá na pohodlí, a proto ji radostně vystavuji nástrahám levného ubytování, jako je třeba pavlačový dům těsně před spadnutím (v Miláně), nebo ubytování ve skříni – v Capsula hotelu v Bratislavě. Ve čtyřhvězdičkových hotelích umí bydlet každý, ale takový designová skříň, to je jiný kafe. Ano, jedu v emocích a zážitcích. Možná proto, že mě přepych nebaví, pokud ho musím platit. Jinak luxus samozřejmě pokojně trpím. Celý příspěvek

Rubriky: cestování | Štítky: , , | Napsat komentář

FATALKA MÁ SLOUPEK

(Boh) Haló, haló všichni, je to tu! Stačilo jen dvacet let dřít, překonat jednu finanční krizi (ano, tu celosvětovou v roce 2008/2009, naše soukromé finanční krize nepočítáme), několik odchodů ze zaměstnání, ze vztahů, z bytů (těch Fatalka opustila asi nejvíce) a nakonec si počkat, až všechny rychlokvašky odpadnou a nikdo po nich neštěkne stejně jako po novoročním ohňostroji druhý týden v lednu. Tak totiž vypadá kariéra novinářky/spisovatelky/blogerky, která vyrostla v době velkých a těžkých mobilních telefonů, kartiček do knihovny a látkových gumiček a cestovala autobusem. Do zahraničí. Ráda bych dodala, že prvotiny jsme kupodivu psaly na přístrojích značky Mac, ale v té době zrovna Mac patřil do výbavy každého slušného vydavatelství, které bylo řízeno z Německa nebo Francie. Celý příspěvek

Rubriky: Co se nám honí hlavou | Štítky: , , , , | 1 komentář