Zlá hotelová zrcadla, Justin Trudeau a singl večery, aneb co jsem se naučila v únoru

The truth is out there. Nedívejte se do hotelových zrcadel v půl sedmé ráno, pokud je vám přes třicet. Nemilosrdné světlo a oslepující cizost prostředí vám na tváři ukážou i vrásky, chlupy a pigmentové skvny, o kterých jste doteď ani netušila. Fakt to nedělejte. Navíc mi přijde, že mám doma zrcadlo jaksi vychované, které mi ukazuje jen tu nejlepší verzi mého fyzického já. Ale některá zrcadla tam venku? To jsou zákeřní psychopati.

IMG_2117

Vypadněte. Kdykoliv vám čas, rodina, peníze, práce, vlastní lenost a uzavření v komfort zone dovolí, jeďte pryč. Za a) uvidíte svoje české nebo moravské pinožení z nadhledu a za b) při troše štěstí při výběru destinace uvidíte čarovné, pohádkové a divukrásné věci. Muže třeba nenajdete (třeba já bych teď musela mít slabost pro olysalé německé nemocné důchodce nebo zpruzené španělské číšníky, ale to už je doufám za námi), ale určitě najdete spoustu jiných lidí a věcí, které stojí za to.

Celý příspěvek

Rubriky: Co jsem se naučila..., Co se nám honí hlavou | Štítky: , , , , , , , | 2 komentáře

NIKDO TAM NECHTĚL JET

IMG_0193(Boh) Bylo to daleko. Byla to SVL (sociálně vyloučená lokalita). Byl to Moravskoslezský kraj.
Byla zima, náledí, a když se rozdělovaly trasy, tak tam prostě nikdo nechtěl jet.
A tak tam poslali mě.
Pražačku.
Třetí generaci Vltavou křtěnou.
A já jela.
Do Osoblažska, Frýdku-Místku a Bohumína.
A bylo to to nejlepší, co jsem pro sebe mohla udělat.
Nejsou to Teplice, Ústí, Kadaň, ani Varnsdorf.
Je to BANIKPIČO.

Celý příspěvek

Rubriky: cestování, Co jsem se naučila... | Štítky: , , , , , , | 2 komentáře

Tinder, frotéři a nechtěné komplimenty, aneb co ještě přinesl leden

pin-up-girl-1595489_1920(FF) To byl zase týden. Začal zprávou (úplně první zprávou) na tinderu od muže, že bych chtěl mezi mými nohami strávit mnoho nekonečných hodin. Pro mě bylo nekonečných mnoho hodin, kdy jsem se jeho zprávu pokoušela vytěsnit, protože mi přišla na pondělní ráno trochu moc. A taky doufám v trochu lepší zkušenosti případných milenců… V rychlém sledu následovala tři pozvání na rande od sotva dvacetiletých mladíčků (proboha, mohla bych jim skoro dělat matku!) doplněných fotkami z posilovny, protože to je to, co upjatou, knihovnickou třicítku zaujme nejvíc, že… Pak utíkala před frotérem z tramvaje a následně jsem se z kategorie „Miluju tě, ale jsem pořád ženatý.“ přesunula do kategorie „Miluju tě, ale jsem pořád vdaná“. A to jsem si naivně myslela, že můj milostný život už nemůže přinést žádná dechberoucí překvapení! Anyway – na opravdové rande už asi nikdy nepůjdu… Začíná mě to všechno trochu děsit. Ale nový šaty a prádlo na randění jsem si koupila, to zase jo. Naděje umírá poslední.

 Zdál se mi dost výrazný sen, že mám odjet na tři měsíce putovat po celé Americe. Že tam někde potkám svého pravého. Mám moc ráda prorocké sny a příslib toho pravého. Jen nevím, jak přesně tohle oznámím všem svým zaměstnavatelům a jaké pro to budou mít pochopení. 

Kromě oplzlých komplimentů a otíraček v tramvaji přinesl měsíc trochu nečekaně i neoplzlé komplimenty, ale taky si je nechám příště ujít. Třeba: „No ty jsi krásná. Už nejsi taková vyblitá jako dřív, viď?“
Hm, tak díky? #killmenow

 „Bylo to zajímavý jen tím, jak to bylo na hovno,“ hodnotí kolemjdoucí na ulici tak nějak smířlivě cosi ze svého života. Super, pořád mi chyběl citát k mé kapitole o dosavadních vztazích.

winter-forest-1959298_1920„Ty celá záříš, máš chlapa?“ (už konečně, hurá). Všimly jste si, že všechny naše životní záře jsou přičítány tomu, že konečně máme chlapa nebo jsme si jako singl chudinky alespoň konečně sehnaly někoho do postele? Je to tak prvoplánová reakce na to, když se člověk rozzáří, že ji možná máme v genech nebo naučenou od puberty. Nemám nic proti radosti z nové lásky, je to jeden z nejhezčích pocitů na světe. Jen mi připadá divný, že málokoho napadne, že vzniklý glow třeba vznikl ne z externích mužských podnětů, ale třeba z toho, že se nám něco povedlo, udělaly jsme dobrý skutek, povedlo se nám konečně překonat něco, co nás roky trápilo a spadla z nás tíha, nebo záříme ze sta dalších, ryze soukromých důvodů. Jakoby nalezení chlapa bylo metou, na kterou všichni netrpělivě čekají, až tam konečně doběhnete, budou si moct oddechnout a nebude je znervózňovat každá vaše zacházka jinam. Mě to, že nikoho nemám, prostě neznervózňuje. Mnohem víc mě děsí otázka, jestli to navazování kontaktů a randění bylo tak děsivé vždycky, nebo se někde něco šeredně pokazilo. Nevíte?

Rubriky: Co jsem se naučila..., Co se nám honí hlavou | Štítky: , , , , , | 3 komentáře

What´s in my purse – ALE OPRAVDU!

FullSizeRender(Boh) Drazí čtenáři, zde je soubor všeho, co bylo v mé kabelce. Tedy vlastně batůžku. Kabelka ženy je velké mystérium, stejně jako její logika. Má babička mě učila, že boty, klobouk a rukavice se nepůjčují a do kabelky se nikdy nikomu neleze. I kdyby vás o to požádal. Jsou tam totiž osobní věci. A to hodně osobní.
Pokud tento příspěvek čtou muži, jejichž žena je stejně vytížená a aktivní jako já, tak bych vám ráda řekla, že jste právě dostali odpověď na otázku: „Proboha co v tý kabelce máš?“

S ohledem na velký stupeň intimity tohoto odhalení bych byla ráda, kdybyste si odpustili jakékoliv negativní komentáře a naopak ocenili autentičnost tohoto příspěvku, ať už je realita sebeodpornější. 

V kabelce byly nalezeny: Celý příspěvek

Rubriky: Rychlé tipy aneb Čím žijeme | Štítky: , , | 8 komentáře