ZOUFALSTVÍ V KUCHYNI

(Boh) Tak si nějak nejsem jistá tím konceptem „Vař si! Ušetříš a ještě zhubneš!“ Tahle rada má totiž poměrně dost úskalí. Nikdo vám totiž maso pro singla v sedm večer v Dejvicích neprodá, takže si koupíte vakuovanou flákotu pro čtyřčlennou rodinu. A tu samozřejmě nechcete mít připravenou na jeden způsob (flákotu, ne rodinu) a žrát to pak po zbytek týdne, nejste v nepodmíněném trestu, jste sakra jen single! Není třeba trpět víc. No a tak si to masíčko pěkně rozdělíte na dva recepty – chilli s kokosovým mlékem a sladkokyselé teriyaki. Což je dobrý plán. Celý příspěvek

Rubriky: culinaria, Tasted On Us...Aneb vyzkoušely jsme | Štítky: , , , | Napsat komentář

Co jsem se naučila v červenci

(FF) Co se léta týče: Pro sebevědomí moderní ženy je dobré se hned zkraje léta vyspat s někým, kdo se vám už nikdy neozve, zaplatit dost peněz za seznamku, na které vám skoro nikdo nenapíše, a pak odjet do Itálie (blondýna! Itálie!), kde si vás nikdo nevšimne. Vyzkoušeno za vás. Tedy abych nebyla nespravedlivá, všiml si mě obstarožní ženatý číšník, co mi rafinovaně napsal na vizitku pizzerie svoje číslo, a abych si ho všimla, roztáčel svůj tác jako fidget spinner. Pak už se jen stačí spálit jak prase (Homolkovi na dovolené, part I) a zatímco ostatní skotačí na pláži, smolit na hotelovém pokoji svoje články. A je to! Léto jak vymalované benátským pouličním umělcem. Kdybyste potřebovali ještě nějaké další manuály k úspěšnému prožití horkých měsíců, tak jsem tu.

Nicméně Benátky jsou samozřejmě krásné, kromě množství budov ze staré doby (já netvrdila, že umím dějepis, zvlášť když jsme na gymplu pořád dokola probírali Mezopotámii a Řecko-Řím) a slev v obchodech se mi líbilo i zaujetí malířky, tvořící svoje dílo v jedné zapadlé benátské uliččce a pochybné nabídky mladých mužů, že nás povozí. Jinak bylo vedro, tolik turistů, že se město div nepotopilo úplně a já jsem si k spáleninám málem pořídila i úpal. A propos k těm spáleninám – když se začnete loupat, není věta: „Škrábu se tak, že to vypadá, že mám svrab, ale nebojte se, jsem jen spálená“ ničím, co byste nahlas měla říkat v letadle, v restauraci, na lodi, vlastně kdekoliv… Ale co, zase jsme měly víc místa. 

Celý příspěvek

Rubriky: Co jsem se naučila..., Co se nám honí hlavou | Štítky: , , , , , , , , , | Napsat komentář

Co jsem se naučila v červnu

IMG_7505

Prej Place to kiss… No nic, cestování je dobré pro načerpání inspirace. I když v životě singla číhají výzvy i na vrcholu Eiffelovky, to zas ne, že ne.

(FF) Dostala jsem dotaz, jak prý píšu články? Ve stručnosti vám svůj proces kreativního jiskření přiblížím… Dostanu zadané téma – jsem z něj nadšená, mám spoustu nápadů a odložím proto článek na později. Půjde to jak po másle, přece. Uzávěrka se blíží. Panikařím. Najednou to nejde. Začnu téma prozkoumávat, vyzjistím si názory odborníků. Uzávěrka se stále blíží. Přichází to hlavní: Research, bejby! Věnuju se tématu důkladně, tz. zkouším ho tedy na vlastní kůži. Když například dělám článek o tom, jak jako lidstvo ztrácíme rozum, tak ztratím na pár týdnů rozum. Pak ho hledám, abych mohla napsat ten článek, pak hledám ztracenou důstojnost, vyhýbám se těm, se kterými jsem ztratila rozum, vyhýbám se odborníkům. Hledám počítač, dopíšu v křeči sebepochybností článek, opotím se z toho, jak jsem vtipná, a slavnostně článek odevzdávám těsně před uzávěrou s pocitem zmaru. O lala, zatímco se bičuju sebepochybností a přemítám, přichází překvapení, všichni jsou s článkem spokojení a domnívají se, že jsem vtipná! A jedeme nanovo – dostanu téma, je báječné, mám spoustu nápadů, jo, to půjde, odložím článek… Prostě Research, bejby! Jen se bojím, až moje nové zadání bude „Dva muži, jedna žena“, „Matkou ze spermabanky po třicítce“ nebo „Jak zabít prezidenta“…

Celý příspěvek

Rubriky: Co jsem se naučila..., Co se nám honí hlavou | Štítky: , , , , , | Napsat komentář

Jak mi trhali osmičky a přitom mi vytrhli i sebevědomí

(FF) „Ech mmmd vemuu gjoo deifcní voudu,“ prosím v lékárně. Ano, byl to trochu nerozum a zpupná hrdost, jít na zákrok s osmičkami (zubama, co jinýho?) sama a bez doprovodu, ale to už je teď jedno… Milý hezký lékárník na mě soucitně kouká. Pokusím se proto o sexy úsměv, protože na další čtyři dny potřebuju pečovatele, a z pravého koutku mi ukápne krvavá slina. Ano, vážení, takhle vypadá pokus o flirt, kdy vám vezmou zuby a jste sakra pořád singl, což vám normálně nevadí. Jenže teď vám to asi vadí. Popadnu dezinfekční vodu a z lékárny uteču. „Ať je vám líp!“ volá muž z lékárny, co mohl být můj, kdybych nevypadala jak řeznice po směně. Z pochybných důvodů (a kvůli účtu u zubaře) se rozhodnu i šetřit, takže naskočím do tramvaj, zapomenu, že vypadám jak hrabě drákula a moc se divím, že si ode mě lidé štítivě odsedávají. Vypadám, jako bych zardousila menší vesnici.

teeth-1670434_1280Vzpomínám na zubaře, protože momenty v ordinaci se nakonec ukážou jako ta nejlehčí část celé anabáze. A nemyslím tím vulgární vtipy mých kolegyň typu „Konečně tě opíchá primář.“ (Fuj, styďte se, hanbářky.) „Nechoďte o víkendu cvičit, ani nepracujte na zahrádce, prostě žádnou fyzickou aktivitu,“ klade mi na srdce mladý, krásný, laskavý a sympatický lékař (nebo mi tak připadá pod vlivem silných léků) a já se tvářím jako žena, která o víkendu právě chtěla hrozně moc cvičit, moc pracovat na zahrádce a mít co nejvíc fyzické aktivity a důležitě přikyvuji. Přitom bych jen chtěla, aby mi kladl něco někam úplně jinam (varovala jsem vás, že ty léky byly silné. Já za ty asociace nemůžu. Styď se, hanbářko).

Celý příspěvek

Rubriky: Co se nám honí hlavou | Štítky: , , , , , , | 3 komentáře