Zahrajem si polštářovanou?

(FF) Nový randící trend dnešní doby se jmenuje „polštářovaná“. Nespočívá v bitvě ve spodním prádle, i když to může být lákavou součástí, ale v přístupu, kdy se snažíte vyhnout tomu, že randění (hodně) přes třicet (někdy hodně) bolí, je plné neúspěchů, neobratných polibků a trapasů, které vás rozeberou na prvočísla, ale jako jednička si nepřipadáte. A když je vám přes třicet nebo čtyřicet, je to všechno ještě násobeno minulými zkušenostmi, zlomenými srdci apod. Takže co uděláte? Vypolštářujete si tu děsnou realitu, uděláte si ji pohodlnější, aby případný náraz, se kterým cynicky počítáte, tolik nebolel. To si myslíte.

Nakonec se ukáže, že náraz bolí úplně stejně, nebo ještě víc. Smysl polštářované spočívá v tom, že toho máte „rozjednáno“ víc. S jedním si píšete a scházíte se, s druhým máte třeba desáté rande, zatímco s někým jiným první. Já jsem samozřejmě nevěděla, o co jde a co se teď na randící scéně děje, proto mě poslední dobou zaráželo, kolikrát mi muži píšou o něčem, o čem jsme se spolu my dva nebavili. Aha, prostě si mě „jen“ spletli. Ono pamatovat si, komu co vykládám, zvlášť když jsou to lži o věku, práci, vztahu, stavu a všem esenciálním o vás, je náročné. Vědět, co jste komu říkali, musí být fuška. Já říkám všem pravdu a na nic si nehraju, protože mi to připadá zbytečné. Nejsem tak čestná, jen si špatně pamatuju a přijde mi zbytečné si navzájem lhát. Takže mě trochu překvapilo, že jsem do skupiny polštářovaných zapadla. Sice nevědomky, ale stejně. Jenže mně se nedaří rozmělňovat pozornost mezi víc lidí. Je to totiž sakra poznat. A tak mi po několika týdnech a měsících došlo, že jsem se do téhle skupiny jedinců, kteří vlastně nic nehledají, jen se rozhlížejí (zatímco doma mají partnerku, manželku, nebo taky ne), většinou jsou nezralí, bojí se odmítnutí, mají komplex nebo nevyřešené rány, nepracují na sobě, sama zapadla ne proto, že bych byla stejná (doufám), ale proto, že jsem si nespecifikovala, co mezi nimi vlastně hledám! Také jsem se šla na seznamku „jen“ podívat. Jenže když to podívání zajde k polibkům a k návštěvám doma, tak už to pro mě intimní prostě je, a basta.

Celý příspěvek

Rubriky: Co se nám honí hlavou | Štítky: , , , , , , , , , , , , , | 1 komentář

Když se vám sex zajídá

Třicítka dostane zprávu od bývalého milence, se kterým se naposledy viděla v roce 2016
M: Jak se máš?
230: Vcelku dobře. Co ty?
M: Jde to. Co chlapi?
230: Co by tě přesně zajímalo?
M: Jestli jsi opečovávaná.
230: Někdy, ale ve vztahu nejsem. A ty?
M: Je to komplikovaný.
230: ?
M: Nejsem moc využíván a nudím se.
230: Aha.
M: Nechceš se vidět? Celý příspěvek

Rubriky: Co se nám honí hlavou | Štítky: , , , , | 1 komentář

Praha musí být jedna velká seznamka, aneb co jsem se naučila v lednu a únoru

V zimě jsem dohromady sežrala několik prasat, krav a tolik kynutého těsta, že se z toho budu vzpamatovávat ještě o Velikonocích, až se budu cpát vajíčky a mazancem.

(FF) Když život neví, jak vám dát najevo, že máte fakt začít s dietou, kterou slibujete od Vánoc, zaručí, že vyhlásí v obchodním centru evakuaci ve chvíli, kdy jste přejedená suši a je čas na zákusky. Pět minut jsme nechápaly, co se děje, tak jsme jedly dál. Ani v této dramatické chvíli kamarádka neváhala a klopila do sebe víno jak o život, přestože o život možná mohlo jít, a protože to víno „ je přece tak dobrý, že ho tady nenechám, evakuace neevakuace“. Já jsem se alespoň v běhu ven chtěla seznámit s příslušníky policie, když už z toho nic víc nebude, ale vykázali nás do chráněného prostoru, pěkně za zábrany. Ano, vesmíre, pochopila jsem, už tedy budu držet dietu. Není třeba dělat tak dramatická gesta. Jen teda dojím tu půlku prasete, co mám v lednici.

 

 

Celý příspěvek

Rubriky: Co jsem se naučila..., Co se nám honí hlavou | Štítky: , , , , , , , , , , , , , , , , , , | 1 komentář

Koho byste nechali nakouknout do svého šatníku?

(FF) Je čas na spring cleaning, takže jarní detox. Než se vrhnu na ten svůj, tedy než začnu cvičit a zdravě jíst (wil never happen), rozhodla jsem se pro detox šatníku, protože většinu věcí stejně nenosím. Pozvala jsem na to svoji zkušenou kamarádku a začalo to lítat. Doslova.

„Všimla sis, že jsou tu jen hromádky URČITĚ ANO a URČITĚ NE? Nic mezi tím?“ stála zamyšleně mezi hromadama hadrů. „No, to je logický. V našem věku už na hromádky ASI MOŽNÁ nebo JEŠTĚ NEVÍM a UVIDÍME ZA PÁR MĚSÍCŮ není čas. Ani co se týče hadrů, ani chlapů, ani ničeho jiného,“ zafilozofovala jsem nenuceně a snažila se pod postel zakopnout další z ohavných kousků tak, aby to neviděla. Kousků hadrů, ne chlapů. Celý příspěvek

Rubriky: Co se nám honí hlavou, Inspirace, Móda | Štítky: , , , , , , , , , , , , , , , | Napsat komentář