Proč pořád nemám kluka a jak (ne)umím být sexy, aneb co jsem se naučila v květnu

Úvod do děje: Odmala jezdíme se sestrou s taťkou na závody historických kol, je to taková naše tradice. Letos se (ne)konaly v Karlsruhe, hezkém německém městě a fakt jsme si to užily. Podle fotek z fb, kde ani na jedné nejsem s kolem, zato buď někde piju nebo fotím selfíčka, to vypadá, že jsem moc nezávodila, ale to by byl hrubý omyl. Nahlášeno nás sice bylo 450, na trase nás jezdilo tak 70, zato v jídelně nás bylo věru 600. Věřte ale, že já patřila mezi ty poctivé – fakt jsem ujela 80 kilometrů, spálila se na slunci, (důstojně) reprezentovala naši vlast a narazila si, ehm, zadek. Závody v mé kategorii (historické tandemy) se nakonec  nekonaly kvůli migraci žab (popravdě spíš kvůli tomu, že někdo vytuneloval dotace, ale vem to německý čert). Hubnutí do plavek i sport považuji tedy tímto na rok za vyřízené.

IMG_5873

Zdá se vám váš život bizarní? Změňte prostředí! Ještě pojedete rádi domů.

Jedno doporučení tu pro vás ovšem stejně mám – radši si prověřte hotel, než ho zabookujete. Ne, že by naše ubytování bylo vyloženě špatné, to vůbec ne. Líp ho popisuje slovo bizarní. Pokoje laděné každý do jiného stylu (jáma pekelná, horor, sen šílence… prostě jako když smícháte v ideálním poměru moje noční můry, případné denní úzkosti, PMS a několik deadlinů). Naštěstí jsme dostaly jemný, romantický pokoj a ne rustikální modernu, kterou obýval tatínek a kde měl třeba půlku koupelny prosklenou. Ano, i tu část se záchodem. Pro tříměsíční vztah ideální. Další bizarnost hotelu spočívala v tom, že když si někdo odskočil od vína na WC (napsala jsem od vína? chtěla jsem napsat z plánování strategie závodu nebo z tréninku!), vrátil se většinou zmatený, po několika hodinách a úplně jinudy. Představte si to třeba tak, že někdo odejde normálně od stolu a vyleze poklopem pod stolem a tak. Přeháním. Trochu. Umělecké instalace se mísily s běžným herberkem, tím vším prorůstaly stromy a květiny, hobití domek nebo rypadlo. Inspirativní.

Celý příspěvek

Rubriky: Co jsem se naučila..., Co se nám honí hlavou | Štítky: , , , , , , , , , | Napsat komentář

Wanted – poprvé a naposled

wanted3a(Boh) Lístky na Wanted – ano, ta show v Lucerně s Peckovou – jsem dostala k Vánocům od mé matky, čtyři měsíce před premiérou. Od malinka s MammaBoh chodím do divadla, na komentované výstavy do galerií a na Pražské jaro, jen teď je to tak nějak svobodnější, než když jsem byla malá. Jednak už u toho nemusím nosit ty kousavé bílé punčocháče a černé lakovky z NDR, které mě na konci divadelní sezóny vždycky tlačily, a taky si u baru můžu dát šampus a chlebíček, což je naše nová tradice. (Od mé plnoletosti, samozřejmě. Takže jen pár let…)
Tohle kombo (chlebíček a šampus) si dáváme dvakrát. Před představením a o přestávce. Ono se to umění líp zvládá, když jste trochu pod parou. Alespoň co se diváků týče. Vlastně myslím, že jediný důvod, proč mi v dětství z toho všeho uměleckého přetlaku nepraskla hlava, je ten, že jsem se soustředila na ty punčocháče a lakovky. V dospělosti mi plný břuch a ztěžklé nohy brání v tom, abych se dojímala, usedavě plakala, případně nadšeně lezla na pódium, abych té kráse byla blíž. A tenhle materiál, krát dvě, se vydal na kabaret v Lucerně. Zde je recenze mých zážitků. Celý příspěvek

Rubriky: kultura, Tasted On Us...Aneb vyzkoušely jsme | Štítky: , , , , , , , | 1 komentář

Co jsem se naučila v dubnu

(FF) Nejvoňavější odrůda růží se prý jmenuje Norma Jeane, na obalu má obrázek Marilyn Monroe. Mám ráda Marilyn a tyhle květy jsou prý velké a bílé, říkala květinářka v naší ulici. Tak kdybyste tenhle fakt potřebovali na květen a červen, tak už o něm víte.

hands-63743_1920„Nemusíte být odborník, abyste druhému pomohli, někdy stačí obyčejná lidskost. Naslouchat druhému, obejmout ho a říct, že všechno bude v pořádku,“ řekla mi v rámci rozhovoru dívka, se kterou jsem připravovala článek o její nemoci. Pravdu má. Jen na to někdy zapomínáme. Nevíme, čím procházejí lidi kolem nás. Netušíme, co se děje v jejich životech a někdy (sama to znám) odsoudíme druhé dřív, než je opravdu poznáme. Netvrdím, že se sebou navzájem musíme jednat v rukavičkách. Ani nemusíme přestat být zábavní. Jen, nesuďme ukvapeně a buďme k sobě laskaví. 

Je blbý, že jako singl jste na všechno sami, všechno platíte sami, nemáte se komu pochlubit se svými radostmi a strastmi a sto a jedna dalších věcí, na které si tu obvykle občas stěžujeme, ale pak nás to přejde. Ale opravdová a zásadní nevýhoda singl života spočívá v tom, že když vám po rozhovoru dá zmrzlinář několik kilo té nejlepší zmrzliny ve městě, tak ji nemáte s kým sníst! Takže ji pak jíte samy, až je vám špatně, hubnutí do plavek jde do kytek, takže budete muset vytáhnout bombarďáky vcelku a koupat se jen za tmy, aby vás jako vyvrženýho vorvaně netahali lidi do vody. Takže ne, nejsem těhotná, jsem jen tlustá, a jestli budu dál chodit dělat rozhovory do cukráren a po tunách jíst zákusky a chlebíčky, kteří mi hodní kolegové nosí na nervy, tak mě pak všichni, co jsou tím vinni, ponesou i v létě k vodě, protože se tam po svých nedovalím. Platí?

Psala jsem taky článek o kouzlu obyčejnosti. Že možná nepotřebujeme ten přefiltrovanej svět, kterej se zvrtl do šílených rozměrů, ale jen normální věci. Protože fakt potřebujeme návody na to, že když si dáme hrnek kakaa a nohy nahoru, nebo se projdeme po rozkvetlé louce, tak nám bude líp? Zbožňuju tyhle věci, ale nedošlo by nám samotným? Nevíme tyhle obyčejný věci sami od sebe? Potřebujeme všechny ty návody na šťastný život, když všichni jsme lidé, a chceme většinou obyčejně neobyčejné věci? Držte se těch, kdo žijí život, jaký se vám líbí a inspiruje, držte se okouzlujících lidí, protože v sobě mají něco božského. A jinak – občas se zeptejte sami sebe, zda jste okouzlující. Dojdete si najít v každém dni něco kouzelného přes všechno, co život občas přináší? Vidíte, brojím proti návodům a zas tady trousím moudra. „No, zas je to takový filozofický, vid?“ napíše Bohyně, až si tohle přečte a bude. Co už. 

vintage-2208717_1920Píšu, živím se tím, ale žurnalistiku jsem nevystudovala. Takže všechno následující berte jenom jako hodnocení mediálního světa od někoho, kdo v něm léta dělá a pozoruje ho. Nedávno jsem někde četla O infotainmentu (prolínání klasických zpráv a zábavy), o kterém jsme se kdysi (ne, není to tak dávno) na vejšce učili, ale asi nikoho by tenkrát nenapadlo, jak obludné rozměry to celé nabere. Když jsem tenkrát psala diplomku o vztahu politiky a médií, typ prolínání politiky a mediálního světa v tak obrosvké míře, v jaké to vyvrcholilo (před)minulý týden, byl našemu českému rybníčku ještě na hony vzdálený.

Neházím všechna média a novináře do jednoho pytle. Samozřejmě hodně záleží na tom, co čtete, čím se obklopujete. Jak v otázce randění nebo seberozvoje nerada zobecňuju, protože cesty jsou různé, jen ne vyzpytatelné. Ale když nelpíte na kvalitní četbě a fundovaných autorech, můžete s klidem konstatovat, že s žurnalistikou to jde do právě kvetoucího kopru. Nedávno jsem někde četla, že novinařina je to, když píšete o věcech, o kterých někdo jiný nechce, aby se psalo. Všechno ostatní je PR. Líp bych to neřekla. I když tím trochu koušu do ruky, které mě živí, tohle ze mě ven muselo. Nevím, jestli se dá spolehnout na mladší generaci, občasné záblesky jejich aktivity v politice nebo veřejném dění dávají tušit, že snad ano. Moc ráda bych tomu věřila. Určitě se dá spolehnout na léty prověřené novináře a osobnosti. Ale dál? Fakt mě zajímá, jestli poklesne naše schopnost rozlišování na 140 znaků, nebo videa o ničem, nebo jestli ještě v psaní o věcech obecných překvapíme sami sebe. Tentokrát pozitivně.
Zajímalo by mě – co čtete vy? Co je pro vás zdrojem informací?

A jestli jste to přelouskali až sem, mám pro vás za odměnu pár legrací z twitteru:

Kurýr z rohlik přijel v 11. Večer.
„Není moc pozdě?“
„V pohodě. Jsem uprostřed pracovní doby.“
„?“
„Jsem novinářka!“

Jako dárek k svátku mi od jobs.cz přišel kurz „Komunikace s lidmi v souladu s fungováním mozku“. No konečně!

Randění po 30? Žádný ples v opeře, ale kvapík na minovém poli. Což ještě není důvod sundávat taneční střevíce, že?.)

Rubriky: Co jsem se naučila..., Co se nám honí hlavou | Štítky: , , , , , | Napsat komentář

Naši drazí milenálové…

(FF) Rozmohl se nám tady takový nešvar.

Mileniálové si (nezávisle na sobě) mně a Bohyni stěžují, že je nebereme v potaz. To je, moji milí dřevorubci a rybáři, hrubý omyl.

trendy-1030996_1920Zdánlivě vás nebereme v potaz, protože: Bohyně je na trochu odrostlejší ročníky, já jsem jako smrt a beru všechno, jak to přichází (v tempu jedno rande ročně), protože mám času dost a vajíček ještě asi pět, takže v pohodě. Pravda je, že mě nenapadlo, že když mě na rande zve někdo, komu je 24, 25 +, tak to myslí vážně. Prostě jsem to přešla, jako když zabloudíte v supermarketu. Jenže když nás tihle muži začali konfrontovat, psát nám a ptát se, prodiskutovaly jsme to a hluboce se zamyslely (protože přesně takhle naše články vznikají, není to improvizace v pěti minutách mezi prací, mdlobami z únavy a další prací, kdepak).

Celý příspěvek

Rubriky: Co se nám honí hlavou | Štítky: , , , , , | Napsat komentář