SALVY SMÍCHU #salvysmíchu

(Boh) Budeme si lhát? No, budeme. A jediné, co nás Dvě Třicítky prozradí, jsou salvy smíchu, které po bílé lži následují… #salvysmíchu

A to je tak v kostce, o čem vlastně salvy smíchu jsou. Upřímně, dost často mám pocit, že vybuchnu takhle v práci nebo na jednáních, když vidím, jak tam všichni plácáme a vytváříme oblaka bílých lží. Překvapivě se zatím nestalo, že by se někdo z přítomných „důležitých“ lidí sám sobě zasmál, a protože já zas takový Robin Hood nejsem, děkuji Vesmíru za Fatalku, se kterou máme stejný smysl pro humor a podobný přístup k řešení situací.
Přeci jen, když už někoho znáte, je to trochu jistota. Sice se vám vždycky nelíbí, ale víceméně tušíte, jak některé věci dopadnou a to je fajn. A po tolika letech se vlastně už jedna na druhou nezlobíme, když spácháme tu samou chybu po stopadesáté…. (ok, někdy se zlobíme, ale chápeme se a to je hlavní).
Nejhezčí na tom všem je, že i když v tom testu na zvládnutí úspěšného a ničím neposkrvněného života zase propadneme, tak se tomu alespoň od srdci zasmějeme. Společně zasmějeme. A to je asi to nejdůležitější. Mít se s kým zasmát svojí vlastní blbosti. Protože jen my dvě víme, jak moc se snažíme, co všechno jsme vyzkoušely, co jsme podstoupily a kam jsme se za tu dobu posunuly. A jestli nás to naše pachtějí stojí už jen permanentku na jógu nebo další bezesnou noc, tak chvála bohu za ty dary.
Salvy smíchu jsou pro mě takový terminus technikus, který mi pomáhá na jednání nevybuchnout a zachovat si poker face. Občas se těším, jak to pak všechno Fatalce řeknu a jen při představě smíchu se mi uleví. Třeba vám naše (velmi, ale velmi amatérské) video pomůže zvládnout nejednu situaci, ve které byste rádi zařvali: „Kecy!“, nebo „Chachá, zlatý voči!“ a místo toho jen slušně odpovíte: „Ano, paní ředitelko.“

Rubriky: Rychlé tipy aneb Čím žijeme | Štítky: , , , , , | Napsat komentář

Co jsem se naučila v listopadu

(FF) Až příště budu čistit světlo a stírat mrtvé mušky, bude určitě lepší mít zavřenou pusu. 

img_0177Listopad byl hezký měsíc. Byla jsem v Olomouci, byla jsem v Paříži, byla jsem v rodném městě. V Paříži jsem pochopila, že se tam musím vrátit soukromě, protože to město je božské, v Olomouci mi došlo, že ze mě moderátorský Marek Eben v sukních nikdy nebude (ale dokázala jsem nespadnout z pódia!) a v rodném městě jsem všechny moc ráda viděla (dokud jsem viděla, ehm ehm). Taky jsme se učily vařit kávu, zase si nesehnaly chlapy a zhlédla jsem na jeden zátah Black Mirror 3. Teď svou úzkost ventiluju sledováním Pustiny.

Možná jste si všimli, že natáčíme videa. Skoro nejčastější větou v našich scénářích je „blbě čumí“. Podle toho ty videa taky vypadají. 

Celý příspěvek

Rubriky: Co jsem se naučila..., Co se nám honí hlavou | Štítky: , , , , , , , | Napsat komentář

DVĚ TŘICÍTKY TOČÍ VIDEA

(Boh) Je to neuvěřitelné, ale je to tak. Na svá stará kolena jsme se rozhodly pokořit technologie a kromě blogu, kam píše asi už jen Fatalka, jsme začaly točit videjka. (Tak se tomu prý říká, ale já bych to spíš nazvala průšvih s obrazovou přílohou.)
Ve své podstatě, pokud se tu zmiňuji o pokoření technologií, tak bych ráda uvedla, že nemáme ani světla ani mikrofon a kromě toho jsme ještě trapné, nepřipravené, neumíme si napsat scénář, občas nezmáčkneme správné tlačítko a stříhání je jedna velká neznámá. Přesto jsme se rozhodly to nevzdat. A proč? Protože se nikdy nevzdáváme, a taky proto, že věříme, že když chceme něco, co jsme nikdy neměly, tak musíme udělat něco, co jsme nikdy neudělaly. No a my toho už udělaly hodně, ale natáčení videí mezi to nepatří…
Zde jsou mé postřehy nejen pro ty, kteří jsou natolik odvážní a někdy by chtěli točit videa, ale především pro ty, kteří se na naše videa rozhodnou podívat. Celý příspěvek

Rubriky: Co se nám honí hlavou, Tasted On Us...Aneb vyzkoušely jsme | Štítky: , , , , | 1 komentář

„Ty si myslíš, že spolu chodíte, že jo?“

povídám tuhle kamarádce. Je zase singl. Po rozpadu dlouhodobého vztahu se občas někde zamiluje, měsíce nebo týdny ji nevidím, a pak se vrátí s tím, že to nevyšlo, což sáhodlouze analyzujeme. Teď si dva měsíce píše s nějakým mužem ze seznamky. Nikdy se neviděli. Přesto prožívá rozchody, hádky, usmiřování, naději i zklamání, jakoby to bylo doopravdy. Virtuálně. Bez sexu. Opakuju, bez toho, aby se vůbec někdy viděli! „ Ty si myslíš, že spolu chodíte, že jo?” došlo mi a byla jsem trochu v šoku. „Když on tak krásně píše,“ zasmála se
a zasnila. Dospělá, krásná, soběstačná žena.

apple-570965_1920Totiž – já se slovy živím. Vím, jak snadno slova dokážou vytvářet iluzi. V dobrém i ve špatném. Zvlášť ve virtuálním světě, kdy si k napsanému ještě přidáváme naše momentální rozpoložení, zkušenosti, očekávání… Vím moc dobře, že dokážu napsat články o tom, jak prožít sama Vánoce a nezbláznit se z toho, stejně jako o tom, jak strávit svátky jen láskou a sexem. Když píšu o nutnosti relaxu a zastavení se, bývám prolitá hektolitry kafe, oči trpí na pokraji zánětu spojivek a strašně toužím si alespoň na chvíli vydechnout. Ale přesto ten článek potom klidem sálá a slova zvou ke spočinutí.

Celý příspěvek

Rubriky: Co se nám honí hlavou | Štítky: , , , , , , , , , , , | Napsat komentář