Když vás nahánějí mladíci a duchové z minulosti a nakonec všechno dobře dopadne, aneb co jsem se naučila v prosinci

(FF) V rámci firemních vánočních večírků se mi povedlo něco neuvěřitelného – kromě toho, že jsem vyjela s holými zády, protože si neumím sama zapnout šaty (děkuju, Hani!), jsem asi poprvé dorazila domů v deset a střízlivá. Ne, dělám si legraci. Ale dorazila jsem domů brzy po půlnoci. Sama. A už jsem nešla nikam, kde bych se toulala do rána nebo do dopoledne. Ani jsem se neprobudila v cizím bytě. Nebo v autě. Echm. Taky jsem nezpůsobila žádné scény, skandály a nikdo kvůli mně letos nebrečel. Ani já jsem kvůli nikomu nebrečela. Můžu si gratulovat. Prostě nuda. Nebo jsem toho za poslední léta na christmas parties stihla tolik z výše jmenovaného (všechno), že byl letos (vlastně vloni) konečně klid. Zdá se, že štafetu převzaly mladší a pružnější. Díkybohu!

Poprvé jsem se v rámci náročných předvánočních příprav rozbrečela až ve chvíli, kdy jsem nemohla nacpat stromeček do výtahu a musela jsem ho vláčet do třetího patra. Přišla jsem si singl a ubohá. Nebyl tu nikdo, kdo by mi pomohl a řekl, že to bude dobrý. Že to nakonec budou skvělé Vánoce. Tak jsem si to řekla sama. Naštěstí jsem si zachovala důstojnost a rozbrečela se až v bytě, kam jsem to monstrum (echm, rozkošný zelený symbol Vánoc dotáhla). Heuréka! Pak už opravdu byly svátky kouzelné, rodinné a pohádkové. Čtyři Štědré dny, vánoční Praha a Londýn, rodina, pohádky, světýlka, Louskáček zatančený Anglickým státním baletem, hora jídla, dárků, hora lásky a hlavně ujištění, že na to člověk není sám, svátky nesvátky. A to jako singl potřebujete slyšet nejvíc.

Moje rozpaky z toho, že po mně často pokukují mnohem mladší kluci, jsou stále stejně velké (kromě toho jsem jim věnovala už svůj příspěvek o mileniálech). Ten poslední mladík, který mě okukoval na přechodu (ne mém), mířil dokonce ještě do školy. Myslím na vysokou školu, ne na střední. Ale stejně. Uznávám, že životní období ženy, kdy se líbí mužům od 20 do 70, je poněkud matoucí. Ty rozpaky, očekávání a nevědomost, zda váš další milenec bude mít šediny, skeptický pohled na svět (čemuž někteří čeští muži říkají zkušenosti), nebo pružné tělo dvacátníka, zákaz pití alkoholu v USA a pohled na svět, ve kterém jsou osmdesátky sakra retro, jsou ale vzrušující. Příjemným způsobem.

Od Dušiček do slunovratu nastalo takové zvláštní období, kdy se začali objevovat duchové z minulosti. Ve snech, v realitě, v SMSkách. Sny o lidech, který jsem milovala a už nejsou mezi námi. Ex, který jsem milovala, ale momentálně je ráda nemám ani trochu. Situace, které řešili druzí, ale mě se hluboce dotýkaly, protože ve finále řešíme všichni podobné příběhy. Ztrátu lásky. Ztrátu psa. Hypersensitivitu, která se prý nehodí, ale dělá z nás přesně to, co jsme. Strach ze smrti. Těžká, těžká témata, která beaujolais nezachrání a která nad ránem jentak nezmizí. Narozdíl od bývalých a přítomných ex. Jen tím chci říct, že se to stává, že přijde období duchů. A že je to normální. A že jsem pochopila, že si dokážeme pomoct navzájem. Že věřím tomu, že můžete být s úplně cizími lidmi a zjistíte, že vlastně cizí nejsme, že obsahujeme příběhy, které jsou hodně podobné a že když je upřímně sdílíme, dokážeme si navzájem dodat oporu, pomoc i podporu. A že nakonec platí staré známé, když se něčeho bojíš, sáhni si na to. Slunce nakonec přišlo ještě před slunovratem a duchové zmizeli. Vědomí, že se mám vždycky na koho obrátit, ale zůstalo. A za to jsem vděčná úplně nejvíc.

Rubriky: Co jsem se naučila..., Co se nám honí hlavou | Štítky: , , , , , , , , , , , , , , | Napsat komentář

Jak si užít v lázních a najít harmonii, aneb co jsem se naučila v listopadu

(FF) Víkendové lázně jsou moc fajn. Skvělé je taky umět se tam chovat jako dáma, což se mi, přestože do nich jezdím každoročně, opět moc nepovedlo. Zjistila jsem, že:

Než ze sebe strhnete župan, pod kterým máte jen miniaturní kalhotky, ujistěte se, že jste na masáž přišla do správného podlaží a do správné místnosti. Že nejste třeba na chodbě… nebo v jídelně. 

„Paní Fatalková, kdybyste nám do té vany příště tak neskákala, ono tím narušíte strukturu vody a z koupele teď nebudete mít nic. Musíte pěkně pomalu, víte?“ Tak buďme rádi, že jsem po té náloži svatomartinského našla tu správnou místnost a trefila do té správné vany, že. Lázeňství není žádná legrace, takže než začnete něco podnikat na vlastní pěst, radši se přeptejte, kam máte skákat, jak rychle, co u toho máte, případně nemáte mít na sobě apod. A mimochodem – smát se ajurvédské masáži, co se jmenuje Pinda, je pubertální. Ale tak osvěžující.  Celý příspěvek

Rubriky: Co jsem se naučila..., Co se nám honí hlavou | Štítky: , , , , , , | Napsat komentář

O rande dvou pisatelů, spadlých lustrech a věčném hledání svaté trojice, anebo Co jsem se naučila v říjnu

(FF) Asi takhle: ten prý dospělý samostatný život singl holky po třicítce vypadá většinou asi tak, že člověk pořád hledá práci, chlapa nebo byt. Všechno z toho by mělo být dokonalé, ale protože vám je tolik, kolik je (pořád 30!), tak už víte, že to dokonalé nebude, a sníte alespoň o tom, že vás nalezení něčeho z toho udělá šťastnou. A že platí pravidlo, že když najdete jedno, většinou se pokazí to další. Z čehož vyplývá, že má člověk pořád napilno, což je dobře, protože neřeší blbosti, ale neměl by zapomínat na to používat rudou rtěnku, alespoň občas si vzít podpatky a nenechat sklouznout svoje konverzace k neustálému nadávání na jedno, druhé nebo třetí. Celý příspěvek

Rubriky: Co se nám honí hlavou | Štítky: , , , , , , , , , , , | Napsat komentář

#ProjektVanoce (Projekt Vánoce :-)

(Boh) Mám ráda Vánoce. Mám. Přiznávám se bez mučení. Ale je pravda, že pro mě poslední dobou představují zvláštní čas, kdy mi dochází, že stárnu.
Oprava: Že všichni kolem mě stárnou.
Že jsem čím dál, tím víc zaneprázdněná a nějak pro mě postrádají kouzlo, které dřív měly. Možná je to tím, že jsem jedny Vánoce řešila rozpad rodiny, několik Vánoc jsem byla nemocná, trávila je s někým, kdo Vánoce neměl rád, ale koho jsem měla ráda já, a jedny Vánoce (23.12.) bohužel zemřela babička, která mě vychovávala. Navíc od vejšky byly Vánoce ve znamení státnic, zkoušek nebo hlídání dětí na horách. (O mé kariéře jako au-pair si popovídáme někdy jindy.)
Je to k neuvěření, ale po tak dlouhé době odloučení (neslavení) mi prostě Vánoce začaly chybět. A tak jsem si minulý rok řekla, že chci zase prožít Vánoce, jaké si pamatuji z dětství – teda bez toho požáru od prskavky, ten vynechám. Jenže minulý rok jsem byla nemocná tak moc, že jsem nakonec zůstala v posteli. Sama. Zatímco zbytek rodiny byl nemocný někde jinde. A bylo to celý strašný. Ale připravená jsem byla, dokonce jsem si koupila vánoční náušnice a taky dvě vtipná přáníčka (pro něj a pro ni). Naivně jsem doufala, že budu na Vánoce s někým, ehm tedy v páru. Nebo, že alespoň zažiju vánoční romanci. A upřímně, pořád si nejsem jistá, že silvestrovské tinder rande bych mohla za vánoční romanci počítat, takže ani to se mi  vlastně nesplnilo.

Proto jsem se navzdory všemu, co se v mém životě děje (povětšinou jsou to samé dobré věci) rozhodla rozvzpomenout na to, co jsem na Vánocích měla nejraději a celý měsíc (v kuse !!) Vánoce slavit. Za všechny nepovedený Vánoce, co mě potkaly.

Celý příspěvek

Rubriky: Co se nám honí hlavou | Štítky: , , | Napsat komentář