Co jsem se naučila v červnu

IMG_7505

Prej Place to kiss… No nic, cestování je dobré pro načerpání inspirace. I když v životě singla číhají výzvy i na vrcholu Eiffelovky, to zas ne, že ne.

(FF) Dostala jsem dotaz, jak prý píšu články? Ve stručnosti vám svůj proces kreativního jiskření přiblížím… Dostanu zadané téma – jsem z něj nadšená, mám spoustu nápadů a odložím proto článek na později. Půjde to jak po másle, přece. Uzávěrka se blíží. Panikařím. Najednou to nejde. Začnu téma prozkoumávat, vyzjistím si názory odborníků. Uzávěrka se stále blíží. Přichází to hlavní: Research, bejby! Věnuju se tématu důkladně, tz. zkouším ho tedy na vlastní kůži. Když například dělám článek o tom, jak jako lidstvo ztrácíme rozum, tak ztratím na pár týdnů rozum. Pak ho hledám, abych mohla napsat ten článek, pak hledám ztracenou důstojnost, vyhýbám se těm, se kterými jsem ztratila rozum, vyhýbám se odborníkům. Hledám počítač, dopíšu v křeči sebepochybností článek, opotím se z toho, jak jsem vtipná, a slavnostně článek odevzdávám těsně před uzávěrou s pocitem zmaru. O lala, zatímco se bičuju sebepochybností a přemítám, přichází překvapení, všichni jsou s článkem spokojení a domnívají se, že jsem vtipná! A jedeme nanovo – dostanu téma, je báječné, mám spoustu nápadů, jo, to půjde, odložím článek… Prostě Research, bejby! Jen se bojím, až moje nové zadání bude „Dva muži, jedna žena“, „Matkou ze spermabanky po třicítce“ nebo „Jak zabít prezidenta“…

Celý příspěvek

Rubriky: Co jsem se naučila..., Co se nám honí hlavou | Štítky: , , , , , | Napsat komentář

Jak mi trhali osmičky a přitom mi vytrhli i sebevědomí

(FF) „Ech mmmd vemuu gjoo deifcní voudu,“ prosím v lékárně. Ano, byl to trochu nerozum a zpupná hrdost, jít na zákrok s osmičkami (zubama, co jinýho?) sama a bez doprovodu, ale to už je teď jedno… Milý hezký lékárník na mě soucitně kouká. Pokusím se proto o sexy úsměv, protože na další čtyři dny potřebuju pečovatele, a z pravého koutku mi ukápne krvavá slina. Ano, vážení, takhle vypadá pokus o flirt, kdy vám vezmou zuby a jste sakra pořád singl, což vám normálně nevadí. Jenže teď vám to asi vadí. Popadnu dezinfekční vodu a z lékárny uteču. „Ať je vám líp!“ volá muž z lékárny, co mohl být můj, kdybych nevypadala jak řeznice po směně. Z pochybných důvodů (a kvůli účtu u zubaře) se rozhodnu i šetřit, takže naskočím do tramvaj, zapomenu, že vypadám jak hrabě drákula a moc se divím, že si ode mě lidé štítivě odsedávají. Vypadám, jako bych zardousila menší vesnici.

teeth-1670434_1280Vzpomínám na zubaře, protože momenty v ordinaci se nakonec ukážou jako ta nejlehčí část celé anabáze. A nemyslím tím vulgární vtipy mých kolegyň typu „Konečně tě opíchá primář.“ (Fuj, styďte se, hanbářky.) „Nechoďte o víkendu cvičit, ani nepracujte na zahrádce, prostě žádnou fyzickou aktivitu,“ klade mi na srdce mladý, krásný, laskavý a sympatický lékař (nebo mi tak připadá pod vlivem silných léků) a já se tvářím jako žena, která o víkendu právě chtěla hrozně moc cvičit, moc pracovat na zahrádce a mít co nejvíc fyzické aktivity a důležitě přikyvuji. Přitom bych jen chtěla, aby mi kladl něco někam úplně jinam (varovala jsem vás, že ty léky byly silné. Já za ty asociace nemůžu. Styď se, hanbářko).

Celý příspěvek

Rubriky: Co se nám honí hlavou | Štítky: , , , , , , | 3 komentáře

CHLAPCI MOJI… (MILENIÁLOVÉ PODRUHÉ)

18835032_10155371672189154_1414892943_n(Boh) Ano, jsme Dvě Třicítky. Po třicítce. A máme spoustu možností a příležitostí, tak jako všichni v téhle době. Máme těch možností tak moc, až je někdy těžké si vybrat. Protože když můžete všechno, tak pro co se rozhodnete? A kde máte jistotu, že jste se rozhodli dobře? Není lepší to všechno jen tak oťukávat a nezávazně testovat? Ale kdy pak nastane ta hranice a doba, kdy už víme, která možnost je ta pravá a není třeba už čekat na další? Protože co když to nejlepší už přišlo a všechno ostatní už bude jen průměr? Nebo třeba to lepší teprve přijde…
(Konec filozofického okénka. A teď hezky prakticky.)
Jsme Dvě Třicítky. Jedna bruneta se psem a druhá blondýna bez psa. Jedna je velmi hlučná, (radio)aktivní, co si chce všechno vyzkoušet. Ta druhá je víc introvert, je přemýšlivá a než se rozhoupe, je to většinou pryč. Jedna selektuje činností a druhá nečinností. Pokud si nás stále pletete, tak si pojďme říct, že testovací typ jsem já. Bruneta. Ne že by to bylo tak důležité, protože ať už jsme aktivní, proaktivní, radioaktivní, nebo zcela pasivní, tak výsledky máme zhruba stejné. A proto jsme se rozhodly psát dvakrát o stejném tématu, o mileniálech. Zde jsou tedy naše (moje) poznatky o mužích o dekádu (i víc mladší) a také vysvětlení, proč si myslím(e), že nám to spolu neklapne. Celý příspěvek

Rubriky: Co se nám honí hlavou | Štítky: , , , , , | 2 komentáře

Proč pořád nemám kluka a jak (ne)umím být sexy, aneb co jsem se naučila v květnu

Úvod do děje: Odmala jezdíme se sestrou s taťkou na závody historických kol, je to taková naše tradice. Letos se (ne)konaly v Karlsruhe, hezkém německém městě a fakt jsme si to užily. Podle fotek z fb, kde ani na jedné nejsem s kolem, zato buď někde piju nebo fotím selfíčka, to vypadá, že jsem moc nezávodila, ale to by byl hrubý omyl. Nahlášeno nás sice bylo 450, na trase nás jezdilo tak 70, zato v jídelně nás bylo věru 600. Věřte ale, že já patřila mezi ty poctivé – fakt jsem ujela 80 kilometrů, spálila se na slunci, (důstojně) reprezentovala naši vlast a narazila si, ehm, zadek. Závody v mé kategorii (historické tandemy) se nakonec  nekonaly kvůli migraci žab (popravdě spíš kvůli tomu, že někdo vytuneloval dotace, ale vem to německý čert). Hubnutí do plavek i sport považuji tedy tímto na rok za vyřízené.

IMG_5873

Zdá se vám váš život bizarní? Změňte prostředí! Ještě pojedete rádi domů.

Jedno doporučení tu pro vás ovšem stejně mám – radši si prověřte hotel, než ho zabookujete. Ne, že by naše ubytování bylo vyloženě špatné, to vůbec ne. Líp ho popisuje slovo bizarní. Pokoje laděné každý do jiného stylu (jáma pekelná, horor, sen šílence… prostě jako když smícháte v ideálním poměru moje noční můry, případné denní úzkosti, PMS a několik deadlinů). Naštěstí jsme dostaly jemný, romantický pokoj a ne rustikální modernu, kterou obýval tatínek a kde měl třeba půlku koupelny prosklenou. Ano, i tu část se záchodem. Pro tříměsíční vztah ideální. Další bizarnost hotelu spočívala v tom, že když si někdo odskočil od vína na WC (napsala jsem od vína? chtěla jsem napsat z plánování strategie závodu nebo z tréninku!), vrátil se většinou zmatený, po několika hodinách a úplně jinudy. Představte si to třeba tak, že někdo odejde normálně od stolu a vyleze poklopem pod stolem a tak. Přeháním. Trochu. Umělecké instalace se mísily s běžným herberkem, tím vším prorůstaly stromy a květiny, hobití domek nebo rypadlo. Inspirativní.

Celý příspěvek

Rubriky: Co jsem se naučila..., Co se nám honí hlavou | Štítky: , , , , , , , , , | Napsat komentář