O rande dvou pisatelů, spadlých lustrech a věčném hledání svaté trojice, anebo Co jsem se naučila v říjnu

(FF) Asi takhle: ten prý dospělý samostatný život singl holky po třicítce vypadá většinou asi tak, že člověk pořád hledá práci, chlapa nebo byt. Všechno z toho by mělo být dokonalé, ale protože vám je tolik, kolik je (pořád 30!), tak už víte, že to dokonalé nebude, a sníte alespoň o tom, že vás nalezení něčeho z toho udělá šťastnou. A že platí pravidlo, že když najdete jedno, většinou se pokazí to další. Z čehož vyplývá, že má člověk pořád napilno, což je dobře, protože neřeší blbosti, ale neměl by zapomínat na to používat rudou rtěnku, alespoň občas si vzít podpatky a nenechat sklouznout svoje konverzace k neustálému nadávání na jedno, druhé nebo třetí.

V rámci mé strhující rychlosti, kterou nepřímo úměrně tomu, jako mi odumírají poslední vajíčka, praktikuju svoje randění (tedy poutavá akce „Jedno rande měsíčně“), jsem měla rande i s cizokrajným spisovatelem. Nesmím psát národnost, protože i když jsem říkala, že o něm psát nebudu, oba jsme věděli, že lžu jako když tisknu. Milého spisovatele jako zastánce dramatické tradice ho zajímalo, jakým způsobem pracuju v příbězích s eskalací drama. No, jak. Odborně přece! Tedy nijak. Největší drama večera tak pro mě bylo, když jsem přemýšlela, jestli mám oholené nohy. Políbil mě na tvář a řekl, že můžeme být přátelé, nebo manželé. Zatím neví(m). Jisté tak jenom je, že to každopádně bude bez sexu. A že když se rozhodnu pro druhou variantu, já bych měla vařit a starat se o děti, zatímco on v pracovně bude psát román. Hezký. Až na to, že tohle je můj plán. Jen musím sehnat tu manželku.

Spadl na mě lustr. Kupodivu jsem nebyla přímo pod ním. Takže jsem se naučila nečumět zbytečně pod lustrem. „To nic, to se tě jen tvůj byt snaží zabít,“ komentovala můj děsivý zážitek Bohyně. Opravu jsem vyřešila po svém zavěsila jsem na pahýl toho, co kdysi býval lustr, krásný lampion z londýnské čínské čtvrti, a když na to přijde řeč, tvářím se před návštěvama eklekticky.

Někdy nedostanete, co chcete, ale vždycky dostanete, co potřebujete. Nevymyslela jsem to já, ale zpívá se to v téhle písničce. Takže kdyby vám bylo těžko na duši nebo lehce nebo vlastně jakkoliv, je to tady: https://www.youtube.com/watch?v=7S94ohyErSw a taky tady https://www.youtube.com/watch?v=__l5_V-qjVw.

Byla jsem v Amsterodamu na koncertu Nicka Cavea. Bylo to nickcaveovské. Dokonalé. Jako tvorba někoho, kdo předává všechno a nic ze sebe si nenechá. Tisíckrát mi během koncertu běhal mráz po zádech a tisíckrát jsem obdivovala jeho génia. Ale plakat, plakat se mi nakonec nechtělo, i když jsem torchu spoléhala na to, že se tam příjemně uvolním. Tak jindy. Bylo to krásné. Bylo to jako dotek něčeho nadpozemského, protože on to byl dotek něčeho nadpozemského. A pak jsme šly vedle do klubu tančit, protože „jééé, to je super muzika, to znám!“. Bodejť by ne, děvenko, vždyť to byla oldies párty. „Někoho mi strašně připomínáš těmi pohyby, když tančíš,“ řekla mi pak zamyšleně sestřička. „Jo, už vím. Toho klauna z Kingova It.“ Tak díky:).

Takže: protančete adventním obdobím klidně jako klaun, pouštějte si dobrou hudbu, nestoupejte si pod lustry, ale pod jmelí, a ať už hledáte chlapa, byt nebo práci, užijte si to naplno!

Rubriky: Co se nám honí hlavou | Štítky: , , , , , , , , , , , | Napsat komentář

#ProjektVanoce (Projekt Vánoce :-)

(Boh) Mám ráda Vánoce. Mám. Přiznávám se bez mučení. Ale je pravda, že pro mě poslední dobou představují zvláštní čas, kdy mi dochází, že stárnu.
Oprava: Že všichni kolem mě stárnou.
Že jsem čím dál, tím víc zaneprázdněná a nějak pro mě postrádají kouzlo, které dřív měly. Možná je to tím, že jsem jedny Vánoce řešila rozpad rodiny, několik Vánoc jsem byla nemocná, trávila je s někým, kdo Vánoce neměl rád, ale koho jsem měla ráda já, a jedny Vánoce (23.12.) bohužel zemřela babička, která mě vychovávala. Navíc od vejšky byly Vánoce ve znamení státnic, zkoušek nebo hlídání dětí na horách. (O mé kariéře jako au-pair si popovídáme někdy jindy.)
Je to k neuvěření, ale po tak dlouhé době odloučení (neslavení) mi prostě Vánoce začaly chybět. A tak jsem si minulý rok řekla, že chci zase prožít Vánoce, jaké si pamatuji z dětství – teda bez toho požáru od prskavky, ten vynechám. Jenže minulý rok jsem byla nemocná tak moc, že jsem nakonec zůstala v posteli. Sama. Zatímco zbytek rodiny byl nemocný někde jinde. A bylo to celý strašný. Ale připravená jsem byla, dokonce jsem si koupila vánoční náušnice a taky dvě vtipná přáníčka (pro něj a pro ni). Naivně jsem doufala, že budu na Vánoce s někým, ehm tedy v páru. Nebo, že alespoň zažiju vánoční romanci. A upřímně, pořád si nejsem jistá, že silvestrovské tinder rande bych mohla za vánoční romanci počítat, takže ani to se mi  vlastně nesplnilo.

Proto jsem se navzdory všemu, co se v mém životě děje (povětšinou jsou to samé dobré věci) rozhodla rozvzpomenout na to, co jsem na Vánocích měla nejraději a celý měsíc (v kuse !!) Vánoce slavit. Za všechny nepovedený Vánoce, co mě potkaly.

Celý příspěvek

Rubriky: Co se nám honí hlavou | Štítky: , , | Napsat komentář

Pomalu zase začínám věřit

(FF) Nechávám tomu volný průběh. Odevzdám to životu. Zjistila jsem, že mě nebaví chodit na rande, postopadesátkrát vyprávět svůj příběh, setkávat se s muži. Znovu říkat, kdo jsem, co jsem, proč jsem, jak jsem, co chci a nechci, pro co stojí za to žít a za co bych se bila jako lvice, i když jsem beránek. Nechce se mi, často to nejsou lidé, se kterými bych měla a hlavně chtěla něco sdílet. Proč to absolvovat? Jen kvůli tomu, abych měla po ruce nějakou historku, až se zase někdo zeptá, jestli UŽ (konečně, proboha, vzpamatuj se! jak takhle můžeš žít?) někoho mám?

První rande může být zábavné, ale ne první rande na tisíc způsobů. Takže to nechávám plavat. Protože si stejně myslím, že ho potkám jen tak, tak jako zatím všechny muže, kteří pro mě nakonec byli důležití. Náhodou. V lese, na parkovišti, u mě v obýváku. Pomalu zase začínám věřit tomu, že se svět může přestat na chvíli točit, když se na někoho podívám. Pomalu věřím tomu, že se zase stanu někým, kdo přitahuje pohledy, když vejde do místnosti, jako když mi bylo dvacet. Pomalu začínám věřit tomu, že se zlomené srdce může zahojit a že vám s tím nakonec pomůže někdo, kdo vás jen  přikryje, dá vám pusu na čelo a nic po vás nebude chtít. Někdo, kdo vám dá dost času a prostoru. Dokud svoje příběhy a svoje tělo nebudete chtít sdílet i vy.

Rubriky: Co se nám honí hlavou | Štítky: , , , , , , , , , | Napsat komentář

Co jsem se naučila v září

(FF) A je tu podzim, čas vrstvit módní kousky, poslouchat Sinatru a líbat se ve spadaném listí, samozřejmě pokud nemáte zánět močáku, nebo milence, se kterým se nemůžete za světla ukazovat, nebo vyhřezlou plotýnku. Je čas na burčák, mladá vína a první svařák. Přichází sezóna zachumlání se v pelíšku a dívání se na filmy a seriály. Na co se koukat? Miluju seriál „This is us“, i když brečím u  každého dílu, líbil se mi „Feud“, protože zbožňuje Susan Sarandon a Jessicu Lange, dál film „This beautiful fantastic“, příjemně lehce děsivé „Marchlands“ nebo „Lightfields“. Klasikou jsou „Stranger Things“. A protože pro vás nemám moc zážitků z bizardních rande, koukněte aspoň na moment na show „Take me out“ tuším na Primě. Tak bude bizáru pro tento měsíc učiněno zadost, uvidíte. To budete koukat. 

Jela jsem na vinobraní do Litoměřic. Když se řekne vinobraní, představím si z neznámého důvodu víno, květinové věnce a Kristlu z Babičky Boženy Němcové, která nese dožínkový věnec paní kněžně. Pokud vás zajímá, jak se singl dívka pobaví na vinobraní, kterážto akce by k hříšným radovánkám mělo přímo svádět, vězte, že nejblíž sexu v regionech jsem byla, když mě neznámý kluk na místní diskotéce uhodil nafukovacím čurákem. Dlužno podotknout, že to nebylo záměrné, o čemž svědčil jeho vyděšený výraz, když jsem se přiblížila barovému světlu a on zjistil, že mi dávno není náct. Ale sorry jako – proto jsem do Litoměřic nepřijela, aby mě někdo uhodil nafukovacím penisem.
Co se nepenisových témat týče, „objevně“ jsem zjistila, že všude řešíme podobné věci, tedy lásku-nelásku, nevěru, lásku, která se nestala a jaká by byla, kdyby se stala, recepty na podzimní polívky, slevy v Lidlu a ano – zase lásku. Rozdíl oproti většímu městu je ten, že zatímco tady v Praze trochu spoléháme na masku anonymity, i když je jasné, že je to jen velká vesnice a stejně o vás všichni všechno vědí, včetně toho, co se nestalo, na menším městě o vás asi všichni všechno ví (taky a hlavně včetně toho, co se nestalo).

Myslím tedy, že naše příběhy singl třicátnic nejsou ničím výjimečné. Podobné se odehrávají po celé zemi a světě. Kdykoli jsem teď cestovala a bavila se s lidmi, všude řešíme lásku, nevěry, nenaplněnou lásku, manželství, krizi v manželství a děti. Jen záleží, kolik párů očí nás přitom sleduje. Na kolika metrech čtverečních se naše drama odehrává. A přiznám se, výhodně skryta anonymitou města, já bych to kolikrát nedala. Dovedu si představit, že bych žila v menším městě nebo na venkově, ale neumím si představit, že bych tam s důstojností zvládla potkávat bývalé, současné a budoucí lásky v takových vztahových propleteních, kterých jsem si všimla a které jsem od žen vyslechla. Protože hovory o lásce jsou mou specialitou. Znáte to – když pokulhává praxe, alespoň se ptáte. Jedno věc je ale jistá: máloco nám nakonec dokáže tak rozzářit oči jako hovory o lásce, ať je to v Londýně, Paříži, Praze, Mikulově nebo Litoměřicích. 

Moje hodná kamarádka mě vzala na konferenci do Mikulova. Abych vyšla ze svého samotářství, které profese sepisovatelství logicky přináší. Ten večer byl prý konferencí odborníků, což jsem podle toho, co se dělo kolem, moc nepoznala. Všichni spíš vypadali jako odborníci na dolce vita. Ten pozdní večer všichni chtěli, abych o nich napsala, a ráno chtěli, abych o nich nic nenapsala a všechny poznámky vymazala. Takže to neškodné, co napsat můžu je, že se raut vydařil, že z terasy zámku je krásný výhled, alkohol tam podávají kvalitní, s muži jsem vedla zajímavé diskuze, v místním nonstopu to žije i poránu… Pak bych ráda napsala, že pán X se málem popral s pánem Y, pánovi Z se líbila moje kamarádka, ale zvítězil pan W, že pán V ji zval na rande slovy: „Pojď na ložnicu!“, což velmi urychluje sled věcí, ale zdá se mi to vyprávění bez konkrétních detailů a jmen takové ploché a bez pointy. Co z večera vyplynulo pro ostatní zúčastněné, nevím, jen tuším, že pár věcí je ještě v řešení, jsou pikantní a já o nich mám zakázáno psát. Takže můžu napsat jen, lidi sjednocuje nejen alkohol, ale i témata jako cestování, kultura a cizokrajné zvyky.
A že když máte vystupovat jako něčí asistentka, nastudujte si aspoň základní info o firmě, pro kterou údajně pracujete. Jinak budete koukat jak sůva z nudlí a budete nucena několikrát použít obehranou hlášku Bridget Jones: „Nevíte, kde jsou tady záchody?“, případně neaktuální „Víte, co se děje v Čečně?“.

 

Rubriky: Co se nám honí hlavou | Napsat komentář