Tinder, frotéři a nechtěné komplimenty, aneb co ještě přinesl leden

pin-up-girl-1595489_1920(FF) To byl zase týden. Začal zprávou (úplně první zprávou) na tinderu od muže, že bych chtěl mezi mými nohami strávit mnoho nekonečných hodin. Pro mě bylo nekonečných mnoho hodin, kdy jsem se jeho zprávu pokoušela vytěsnit, protože mi přišla na pondělní ráno trochu moc. A taky doufám v trochu lepší zkušenosti případných milenců… V rychlém sledu následovala tři pozvání na rande od sotva dvacetiletých mladíčků (proboha, mohla bych jim skoro dělat matku!) doplněných fotkami z posilovny, protože to je to, co upjatou, knihovnickou třicítku zaujme nejvíc, že… Pak utíkala před frotérem z tramvaje a následně jsem se z kategorie „Miluju tě, ale jsem pořád ženatý.“ přesunula do kategorie „Miluju tě, ale jsem pořád vdaná“. A to jsem si naivně myslela, že můj milostný život už nemůže přinést žádná dechberoucí překvapení! Anyway – na opravdové rande už asi nikdy nepůjdu… Začíná mě to všechno trochu děsit. Ale nový šaty a prádlo na randění jsem si koupila, to zase jo. Naděje umírá poslední.

 Zdál se mi dost výrazný sen, že mám odjet na tři měsíce putovat po celé Americe. Že tam někde potkám svého pravého. Mám moc ráda prorocké sny a příslib toho pravého. Jen nevím, jak přesně tohle oznámím všem svým zaměstnavatelům a jaké pro to budou mít pochopení. 

Kromě oplzlých komplimentů a otíraček v tramvaji přinesl měsíc trochu nečekaně i neoplzlé komplimenty, ale taky si je nechám příště ujít. Třeba: „No ty jsi krásná. Už nejsi taková vyblitá jako dřív, viď?“
Hm, tak díky? #killmenow

 „Bylo to zajímavý jen tím, jak to bylo na hovno,“ hodnotí kolemjdoucí na ulici tak nějak smířlivě cosi ze svého života. Super, pořád mi chyběl citát k mé kapitole o dosavadních vztazích.

winter-forest-1959298_1920„Ty celá záříš, máš chlapa?“ (už konečně, hurá). Všimly jste si, že všechny naše životní záře jsou přičítány tomu, že konečně máme chlapa nebo jsme si jako singl chudinky alespoň konečně sehnaly někoho do postele? Je to tak prvoplánová reakce na to, když se člověk rozzáří, že ji možná máme v genech nebo naučenou od puberty. Nemám nic proti radosti z nové lásky, je to jeden z nejhezčích pocitů na světe. Jen mi připadá divný, že málokoho napadne, že vzniklý glow třeba vznikl ne z externích mužských podnětů, ale třeba z toho, že se nám něco povedlo, udělaly jsme dobrý skutek, povedlo se nám konečně překonat něco, co nás roky trápilo a spadla z nás tíha, nebo záříme ze sta dalších, ryze soukromých důvodů. Jakoby nalezení chlapa bylo metou, na kterou všichni netrpělivě čekají, až tam konečně doběhnete, budou si moct oddechnout a nebude je znervózňovat každá vaše zacházka jinam. Mě to, že nikoho nemám, prostě neznervózňuje. Mnohem víc mě děsí otázka, jestli to navazování kontaktů a randění bylo tak děsivé vždycky, nebo se někde něco šeredně pokazilo. Nevíte?

Rubriky: Co jsem se naučila..., Co se nám honí hlavou | Štítky: , , , , , | 3 komentáře

What´s in my purse – ALE OPRAVDU!

FullSizeRender(Boh) Drazí čtenáři, zde je soubor všeho, co bylo v mé kabelce. Tedy vlastně batůžku. Kabelka ženy je velké mystérium, stejně jako její logika. Má babička mě učila, že boty, klobouk a rukavice se nepůjčují a do kabelky se nikdy nikomu neleze. I kdyby vás o to požádal. Jsou tam totiž osobní věci. A to hodně osobní.
Pokud tento příspěvek čtou muži, jejichž žena je stejně vytížená a aktivní jako já, tak bych vám ráda řekla, že jste právě dostali odpověď na otázku: „Proboha co v tý kabelce máš?“

S ohledem na velký stupeň intimity tohoto odhalení bych byla ráda, kdybyste si odpustili jakékoliv negativní komentáře a naopak ocenili autentičnost tohoto příspěvku, ať už je realita sebeodpornější. 

V kabelce byly nalezeny: Celý příspěvek

Rubriky: Rychlé tipy aneb Čím žijeme | Štítky: , , | 8 komentáře

Co zatím přinesl singl leden

(FF) V zimě mám pořád hlad. Projevuje se to tím, že najednou nějak často chodím do řeznictví, kde se nad krvavými fláky tvářím dostatečně zmateně a čekám, až se mě někdo ujme. Nevím proč, ale vždycky, když mi prodavačka zabalí to jelito, jitrnici a šunku, tvářím se, že to je pro imaginárního muže, který na mě a hlavně na to jídlo čeká doma. A že to vůbec není tak, že bych to doma všechno na posezení snědla sama a pak se s láteřením, s bolením bříška a hořčicí ve vlasech odebrala na lože. Já? Nikdy!

Od té doby, co píšu taky články o medicíně, dostala má hypochondrie nový rozměr. Teď pociťuju už i poruchy erekce. 

hoarfrost-577047_1920Když se mi něco povede, dočkám se většinou reakce: „No konečně“. Ať je to velký nebo malý úspěch, vždycky je tímhle výkřikem degradován na nepodstatný. Takže teď mám novou výmluvu, proč (pořád kčertu sakra už) nejsem schopna někoho potkat, zamilovat se, vdát, otěhotnět, porodit dítě, zasadit strom a ještě k tomu zplodit nakonec syna, protože místo gratulací a radost bych se mohla dočkat jen téhle reakce. No konečně.

Vědci dokázali, že lidé jsou skutečně z hvězdného prachu. A taky to, že květiny slyší, vnímají a pozitivně reagují na klasickou hudbu. Takže moje povídání s domácí květenou není bláznovství stárnoucí singl ženy, ale vcelku normální komunikace mezi bytostmi. Nebo jsem se místo crazy cat lady stala crazy flower lady. Jednu výhodu to má – kytky mi snad neohlodají půlku obličeje, kdyby se nedejbože se mnou něco stalo. Doufejme.

Celý příspěvek

Rubriky: Co jsem se naučila..., Co se nám honí hlavou | Štítky: , , , , , , , , , | 2 komentáře

Proč jsem na Silvestra zase sama?

(FF) I když moje předsevzetí bylo, že si v novém roce najdu muže, na jeho sklonku jsem zase sama. Roku, ne muže. Kdybych byla na sklonku muže, tak tu nemám čas psát a věnuju se s radostí tomu sklonu.

Sebekriticky musím uznat, že je to moje chyba. Jaký byl rok 2016 v randění? No, stejně jako jsem plna nadšení a nového oblečení vyrazila v lednu do posilovny pro permanentku, vyrazila jsem i na rande. A bylo to nadějné. Byl sexy, vtipný, chytrý, hezký, líbali jsme se v baru i na Letný, hned jsem se s ním nevyspala a tak vůbec to bylo fajn. Jen se ukázalo, že Pan dokonalý je tak zničený předchozím vztahem a ženami obecně, že jsem ty střípky nebyla schopna dám dohromady. Ani já, ani on. On totiž ani nechtěl.

snow-1918794_1920„Jsi docela sobecká, proč jsi mu s jeho zlomeným srdcem nepomohla?“ komentovala to jedna známá. Proč? Protože když já chci jít do nového vztahu s čistým štítem, tak ten na druhé straně by měl jít taky, ne? Nebo by měl mít alespoň snahu mi to vysvětlit. Říct si o víc času. A ne se svým zlomeným srdcem mávat jako brněním a přemýšlet o tom, že si založí blog, kde to ženám vytmaví. „Já nepíšu proto, abych mohla někde pomlouvat muže,“ vysvětlila jsem jen zmateně a už jsme se nikdy neviděli.

Celý příspěvek

Rubriky: Co se nám honí hlavou | Štítky: , , , | 3 komentáře