„Tak já nevím, kočičko“ aneb muži kolem čtyřicítky a zoufalé třicítky

(FF) Jsem narušená a muži, se kterými randím, jsou také narušení. Všichni jsme otřískaní a oškubaní, polámaní, někdo nám ublížil, my jsme někomu ublížili, protože jsme prostě starý a zkušený. Je možná hnusné takhle to napsat, ale je to tak, nebudeme si nic nalhávat. A stejně do toho jdeme. Něco si myslíme, nalháváme, máme svoje očekávání, představy, naděje, touhy. A tak to zkoušíme. Někteří z nás. Chápu, že já sama do toho zmatku vnáším spoustu svých zklamání a boláků. Chápu, že někdo druhý taky. Jen jsem si myslela, že když už se to stane, tak jsme tam ne proto, abychom se drželi za ruce a se šťasným smíchem běželi po louce mezi poletujícími motýli, ale abychom si ty jizvy vyléčili, ne se litovali nebo sebou navzájem pohrdali. Je to moc velké očekávání? 

Chtěla jsem se na to zeptat přímo zástupců mužského pokolení, ale on se zeptal dřív. „Po čem ženy touží?“ zeptal se mě jeden sexuální nápadník poté, co přestal mluvit o knize Nesnesitelná lehkost bytí (prosím vás, intelektuálkám se neříká, že jste měli vždy slabost pro intelektuálky. Většinou za sebou mají stovky hodin intelektuálních konverzací a už fakt nechtějí. Říká se jim, že jsou hezké nebo sexy nebo cokoliv uvěřitelného). „Já nevím. Touží po lásce?“ odpověděla jsem, ale jistá jsem si nebyla. „Po čem touží muži?“ optala jsem se na oplátku. „Chtějí něco dokázat, aby mohli mít sex s krásnými ženam,“ řekl hned bez přemýšlení. „To je všechno?“ zeptala jsem se zmateně. Pokud ano, pak se spousta věcí vysvětluje.

Všichni ti muži kolem čtyřicítky, které jsem během uplynulých let poznala, když došlo na lámání chleba a také jeho natírání, vlastně nikoho nechtěli. Najednou toužili být sami a mít svobodný, do jisté míry pohodlný život. Mít svou práci, kterou měli většinou rádi a záleželo jim na ní, perfektně až úzkostlivě uklizené byty (takže jsem byla ráda, když se ukázalo, že to zas tak perfektní není) a občasné úlety s dvacetiletými asistenkami (modelkami, družičkami, kamarádkami) a nemít žádnou zodpovědnost. Samozřejmě, možná jsem jen nebyla ta pravá. Určitě jsem nebyla ta pravá, pár z nich mi to i řeklo („Jsi fajn“ „Já nemůžu“ „Zatím se nechci vázat, i když je mi stopadesát“), i když jsem na vlastní oči viděla, jak je pro ně taková upřímnost těžká. Nebyla jsem taková, jako si na prvním rande mysleli. Nebyla jsem taková, jako si vysnili na základě mého online obrazu. Spíš odrazu. Ale to je fuk. Jen tím chci říct, že si umím dost jasně představit, že je fakt těžké vzdát se svobody. V té svobodě totiž víte, že vám nikdo neublíží. Taky bych byla čtyřicetiletý kluk na motorce, kdybych mohla. Panebože, já bych byla skvělý cynický Dexter na motorce! Ale já nechci. Protože vím, že svoboda je nádherná a oslňující, ale oddat se druhému je víc. Sdílet život je víc. Mít zrcadlo, někoho, kdo vás do určité míry koriguje a radí vám, podporuje vás a zrcadlí, je víc. Alespoň pro mě.

Takže jsem všechny easy ridery nechala jet dál a jdu dál. Ve svém tempu a sama, i když je ta samota někdy divná. A vím, věřím a doufám, že se k e mně někde někdo přidá. A že to pro něj nebude jen škola v přírodě, vyhlídková jízda, dovolená nebo jedna z  možností, jak strávit léto na chatě a ubít víkend sexem s blondýnou, ale něco víc. Takže asi tak. 

  Za foto děkujeme http://www.annacervinkova.com/.

Rubriky: Co jsem se naučila..., Co se nám honí hlavou | Štítky: , , , , , , , , , , , , , , , , , | 2 komentáře

JEŠTĚ ŽIJEME

Boh: „Dej mi téma, nebo mi jebne. Začnu zase psát! O čemkoliv.“
FF: „Co ukázat naše fotky?“
Boh: „No, to je teda téma.“
FF: „Viď?“
Boh: „A kde je tam to psaní?“
FF: „No, jako že ještě žijeme.“
Boh: „Ach jo.“


No, tak tady máte ty fotky a hlásím, že ještě žijeme.

PS: Jsem momentálně nemocná, což není dobrý. Jsem workoholik na neschopence, takže o tom, jestli budu dlouho žít, se dá dost polemizovat, protože buď začnu psát, nebo se o mně začne psát jako o ženě, co se doma zabila, případně někoho zabila. Viděla bych to na střelbu z okna nebo upuštění nějakého předmětu z okna, asi kadidelnice, na hlavu nic netušícího kolemjdoucího. Tu střelbu musím promyslet, protože nemám zbraň, a i když u nás v ulici se nachází lovecký krám, nejsem si jistá, že chci kvůli tomuhle nákupu porušovat zákaz vycházek. Ne že by tenhle přestupek v případě střelby po lidech někdo řešil, ale osobně se bojím, že se přes ty vycházky nepřenesu. Takže mi zbývá ta kadidelnice. Květináče na okně nemám. Kadidelnici ano.

Ještě jsem nepřišla o rozum, i když chvílemi mám pocit, že už je to tu, tak mi dochází, že pokud nechci nadobro zešílet, budu si muset najít jinou činnost, než je práce a zabíjení (se). A tak mě napadlo psaní, protože nemám chuť se vzdělávat, četba mě zatím moc nebaví, všechno na HBO a Netflixu jsme viděla a cvičit nesmím a nechci. Stačí, že trpím tím, že jsem zavřená doma, není třeba mi víc nakládat.
Fatalka mi téma dát nechce, tak mě napadlo, že byste mi ho mohli dát vy.
Pište do komentářů o čem bych měla psát.
Já si něco vyberu.
Anebo taky ne. (Napsala a šla sledovat chodce z okna).

Rubriky: Co se nám honí hlavou | Štítky: , , , , , | 8 komentářů

DOČASNĚ ZAVŘENO (před stalkingem)

(Boh) Nikdy mi nevadilo být otevřená. V práci i v osobním životě uznávám transparentnost  do určitého levelu, který je možná o trochu vyšší než je celorepublikový průměr, ale mně se zatím tenhle přístup vždycky osvědčil. Co sdělovat nechci, to nesděluju. Na sociálních sítích, i v osobním životě. Člověk musí mít svá tajemství, sny, bezpečný prostor, zahrádku, kterou mu kdejaký blb svými chytrystikami hned nepošlape. Protože buďme upřímní, čí je to nakonec vina, že nám někdo zplundoroval zahradu a sežral všechno ovoce, včetně těch nepodstatných rybízů u plotu? No naše. Ne proto, že jsme ho tam pustili, ale protože jsme nenastavili při vstupu pravidla a neseznámili ho s podmínkami pobytu. Musíte si uvědomit, že ne každý má takovou zahradu jako vy, ne každý ví, jak se v ní má chovat a jen málokdo ví, kolik úsilí to stojí ji vybudovat, udržovat a vlastnit. Být veselá holka, co si nestěžuje, ani když je v totálním průseru, má prostě i svá negativa, ale o tom by mohl být jiný článek. 

Tohle jsou poznatky, jejichž získávání bylo bolestivé a uplakané. A přesto tak cenné.
Celý příspěvek

Rubriky: Co jsem se naučila... | Štítky: , , | 2 komentáře

BOHYNĚ V KAPSLI – CAPSULA HOTEL V BRATISLAVĚ

(Boh) Vydala jsem se na cesty. Fatalka měla nějakou neodkladnou práci…asi sloupek, že…takže jsem na koncert Toma Jonese do Bratislavy jela sama. Vlastně jsem jela s kamarádkou. Opravdovou kamarádkou, ne jakou je Fatalka, která je především má bývalá kolegyně. Viď, mámo! :-)
O Tomovi napíšu jindy, až zpracuji bouři emocí, která mě potkala. (byly to emoce? Opravdu? Nebyly to hormony?)
V rámci svého cestování s touhle mojí kamarádkou, pojďme jí familiérně říkat Docentkou, si ujíždím na divnostech. Ona je totiž celá taková velevážená, chytrá, věhlasná a vcelku zabezpečená a taky zvyklá na pohodlí, a proto ji radostně vystavuji nástrahám levného ubytování, jako je třeba pavlačový dům těsně před spadnutím (v Miláně), nebo ubytování ve skříni – v Capsula hotelu v Bratislavě. Ve čtyřhvězdičkových hotelích umí bydlet každý, ale takový designová skříň, to je jiný kafe. Ano, jedu v emocích a zážitcích. Možná proto, že mě přepych nebaví, pokud ho musím platit. Jinak luxus samozřejmě pokojně trpím. Celý příspěvek

Rubriky: cestování | Štítky: , , | Napsat komentář